Martina Adlerová: Maturitní ples
Když se řekne „maturitní ples“, každý si představí mladé lidi, nákladné róby, zářící lustry, špalíry vyfešákovaných pedagogů a zástupy dojatých rodičů.
Dále můžeme být svědky slavnostních projevů, kulturních vsuvek, srdečných objetí a narvaných dámských toalet.
Kdo si počká, možná se dočká i opileckých výlevů, hysterických reakcí a půlnočních překvapení (které někdy překvapí i samotné organizátory).
Po nezbytné tombole se ti nejdrsnější jedinci přesunou na soukromou ilegální akci zvanou after-party.
Po noci plné jekotu, dýmu a světelných efektů následuje vystřízlivění. Pokud se ples koná uprostřed týdne, dostavují se někteří účastníci do školy rovnou od baru a jsou přistiženi ranním dozorem, jak se motají po budově a snaží se v té náhlé změti chodeb nějak zorientovat. V prostoru pro učební pomůcky se povalují zaprášená pánská saka a atmosféra ve třídě by se dala krájet.
Učitelé mají zarudlé oči (snad od toho, jak plakali dojetím) a sípavý hlas. Studenti polehávají v lavicích a odmítají jakoukoliv motivaci, dokonce i posvátnou a nezpochybnitelnou pedagogickou podporu.
Maturitní ples je prostě něco jako první facka od života.
Můžete se připravovat celé měsíce, otužovat se celé roky, a stejně na konci zůstane nejistá stabilita a pálení žáhy.
Jak to trefně vystihl jeden můj kolega, který už za čtyřicet sezón prošoupal nejedny taneční střevíce: „Maturitní ples? Nikdy více! Kravál, klimatizace a zlomená srdce!“
Související
-
Martina Adlerová: Strašidla
Nadpřirozené bytosti nás provázejí už od dětství, někoho víc, někoho méně. Někteří se jejich vlivu nezbaví ani v dospělosti.
-
Martina Adlerová: Na železnici, dějou se věci
Je ve vlaku přítomen Bůh? Po nedávných změnách na železnici si myslím, že je. Možná to způsobily dál přísnější směrnice EU, snad je to tou všudypřítomnou krizí, bůh ví…
-
Martina Adlerová: První linie
Dennodenně nosím svou kůži na trh. Zdravím jako první a nastavuju druhou tvář. Vstřícně se usmívám a s predátory navazuju oční kontakt.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
