Martina Adlerová: Strašidla

30. listopad 2022

Nadpřirozené bytosti nás provázejí už od dětství, někoho víc, někoho méně. Někteří se jejich vlivu nezbaví ani v dospělosti.

Jako dospělí už se obvykle nebojíme čarodějnic a ježibab (a to přesto, že každý určitě alespoň jednu osobně zná). Většinou ignorujeme bludičky, a hejkalové s vodníky a čerty nás nechávají chladnými. Ale například s upíry se to má docela jinak.

Vím, že existují lidé, které děsí představa, že jim někdo (nebo něco) prokousne krční tepnu.

Ale pro mě byl vždycky nejhorší noční můrou vlkodlak. Vlkodlaci jsou podivná hrůzostrašná stvoření, napůl vlci a napůl lidé, se zbystřenými smysly a nezvladatelným apetitem…

Opravdu mě děsili.

Než jsem zjistila, že jsem zřejmě jedním z nich.

Jak by jinak bylo možné, že si tak dobře rozumím s psovitými šelmami a chápu jejich pocity i pohnutky? Že mám lepší sluch a čich než většina lidí?

Jak by jinak bylo možné, že mi končetiny obrůstají srstí? A taky se mi chce často výt. A tichý běh lesem mě naplňuje radostí.

A pak je tady ta další věc: ach ano, úplněk.

Kdykoliv blbě spím, stačí rozhrnout závěsy a podívat se na nebe. Řekla jsem o tom své praktické lékařce, ale ta mě ujistila, že lidé na měsíc nereagují. Takže jsem asi fakt vlkodlak.

A teď přijde to nejhorší: Při jednání s některými lidmi mám chuť ukousnout jim hlavu.

Ještě stále se ovládám, a tak asi nejsem monstrum. Jsem sice vlkodlak, ale ten hodný. Vlkodlak vegetarián. Ještě jsem nikoho nezadávila.

Ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související