Martina Adlerová: Čára života

28. červen 2022

Rozhlasový sloupek

Kdysi jsme v rámci nějakého kreativního semináře dostali za úkol namalovat čáru života. A svou pozici na ní v podobě bodu na přímce. Musela jsem se tomu smát. Já přece nejsem bod, a život není přímka.

Všichni víme, že přímka ústí v nekonečnu. Život je bohužel úsečka s pevně ohraničeným začátkem i koncem.

A vnímání času se během let mění. Když je vám jedenáct, zdá se vám, že jste ztraceni uprostřed oceánu a kýžená dospělost a s ní očekávaná svoboda nepřijde nikdy. Plahočíte se pořád proti vlnám, stoupáte do kopce s jazykem na vestě, a vrcholová prémie v nedohlednu.

Pak se nějakým záhadným způsobem ocitnete nahoře a těšíte se ze svého úspěchu a z nádherných výhledů. Jedna dřina končí a druhá začíná, ale i tak se plácáte po ramenou a užíváte si vítr ve vlasech.

No a pak, po nějaké různě dlouhé době, vás čeká cesta dolů. Nejdřív jen takový pomalý sestup, dáváte si pozor na kotníky, jenže najednou přijde pád a prudký sešup, na jehož konci si lidově řečeno nabijete hubu.

A ta čára života? Není to spíš taková hyperbola? Jsem asi zrovna na té náhorní plošině. Ještě se rozhlížím.

Jsem vystavena živlům, slunce se do mě opírá vší silou, občas zafouká vítr a někdy se přiřítí hurikán s krupobitím. Ale zatím jsem to ustála. Ještě se držím.

Mému osobnímu bodu na přímce se ještě nechce opustit bezpečí geometrické jistoty. Ještě se mi nechce dolů. A už vůbec ne do údolí, plného stínů.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas