Martina Adlerová: Praštěná
Jsem praštěná… do hlavy… zeměpisným atlasem. Na zeměpis jsme totiž měli učitelku, která nás za jakoukoliv neznalost trestala úderem do lebky. A že ten školní atlas měl ale tvrdé desky!
Kromě toho, že se mi pomíchaly poledníky s rovnoběžkami a východní šířky se západními délkami, zůstaly mi v tomto předmětu značné mezery. A jinde asi taky.
Ono se to moc nedá, pekelně se soustředit, když se vám nad hlavou vznáší Damoklův meč v podobě tvrdé knižní vazby.
Turecko a vůbec celá Arábie pro mě dlouho zůstávaly zeměmi na úrovni Tramtárie, vyskytující se pouze v pohádkách. Dodnes si pletu Arktidu s Antarktidou a vzdálenější exotické destinace setrvávají na úrovni slepé mapy.
Kromě pádné rány vynikala ona pedagožka chováním divoké saně. Ve škole se projevovala jako manželka ředitele, urvaná ze řetězu. V hodinách řvala, až jí na krku nabíhaly žíly, a my čekali, kdy to s ní sekne.
„Jak to ta ženská může vydržet,“ říkala jsem si, když jsem pozorovala, jak jí oči vystupují z důlků a pokožka rudne do odstínu vařené červené řepy. Dávali jsme jí rok, maximálně dva.
Když jsem ji pak po letech potkala, a ona mě oslovila – normálním hlasem – a dokonce křestním jménem(!), málem to seklo se mnou.
Takže ona to přežila bez úhony.
Já jsem na tom o poznání hůř. Pořád se při setkání s ní cítím jako Reykjavík. To je totiž takový nenápadný ustrašený světloplachý brouček.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
