Jedním z nejtěžších manévrů je prachobyčejná zatáčka, popisuje letecký modelář Vladimír Ryneš

Závodně létat začal Vladimír Ryneš až letos. „Pohár mé kategorie začíná pokaždé začátkem června, a to jsme vždycky měli zkouškové. Letos mi ale škola umožnila skončit se semestrem dřív a mohl jsem začít soutěžit,“ vysvětluje.

K leteckému modelářství ho přivedl tatínek, který vystudoval ČVUT. Vladimíra Ryneše ale stejná škola nelákala. „Já chtěl být strašně dlouho architekt. Bavilo mě kreslit, bavila mě geometrie i matematika. Nicméně to mě opustilo na gymplu, když se do matematiky začala motat písmenka. S tím už jsem přestal být kamarád. Tak jsem se víc zaměřil na biologii a chemii a vyšlo z toho, že půjdu na medicínu a techniku si nechám jako koníček,“ prozrazuje.

Vladimír Ryneš |foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Vláďovo první letadlo? „Jednoduché stínové házedlo, to vždycky vycházelo na začátku modelářského časopisu, byl u něj takový malý plánek. Jako malý jsem si v tom listoval, vždycky jsem si nějaké letadlo vybral, a to jsme s taťkou postavili,“ odpovídá.

Letečtí modeláři mají na výběr ze dvou možností – buď si letadlo koupí jako stavebnici, nebo celý model vyrobí sami. Vladimírovi je bližší druhá varianta. „My doma říkáme, že jsou to takové naše děti. Člověk je na ně pomalu opatrnější než sám na sebe. Když se jede na letiště, tak největší komfort musí mít letadla, pak až posádka auta,“ usmívá se.

Nejjednodušší rozdělení leteckých modelů je na volné, upoutané a rádiem řízené. „Volné modely si asi posluchači budou pamatovat, spousta z nich měla gumáčka komára. Jsou to modely, které neovládáme, vpraví se do vzduchu a letí samy,“ upřesňuje Vladimír Ryneš.

Upoutané modely už jsou řízené. „Model je připevněný ke dvěma řídícím drátům a v zásadě opisuje kružnici kolem pilota. Ten má v ruce speciální rukojeť a jejím naklopením dává modelu povel, jestli má letět vzhůru, nebo dolů,“ popisuje modelář.

Kategorie rádiem řízených modelů je podle něj v současné době asi nejrozšířenější. „Pilot má v rukou vysílač a řídí letadlo v prostoru. Rádiem řízený model vám dává největší možnosti a svobodu pohybu,“ připomíná.

Mezinárodní letecká federace rozděluje kategorie do tříd, které mají různá označení. Například F2B jsou upoutané modely, F3K házedla. Vladimír Ryneš létá F4H nebo F4C, tedy kategorie rádiem řízených maket a polomaket. „Závody se skládají ze statického hodnocení a z letové složky,“ doplňuje.

Čtěte také

Nebezpečný koníček na hraně zákona. Urbex má své vyznavače i v Čechách

Při statickém hodnocení se posuzuje, zda je letadlo shodné s předlohou. „Maketa totiž znamená přesná zmenšenina stroje. My rozhodčím předložíme model, dáme jim do ruky dokumentaci, kde musí být fotografie konkrétní předlohy, výkres předlohy, a oni sedí a kontrolují, jestli opravdu máme šroubek tam, kde má být, nýtek tam, kde má být, jestli je tvar letadla je správný. Podle toho udělí body,“ vypráví Vladimír Ryneš.

Při letové části závodník s modelem absolvuje tři lety. „Dopředu dáváme rozhodčím seznam obratů, které budeme provádět. Musíme zvládnout deset manévrů, z toho čtyři jsou povinné – start, přistání, vodorovná osma ve stálé výšce a sestupná spirála 360 stupňů. Zbytek obratů je volitelných. Rozhodčí pak hodnotí symetrii, přesnost provedení a udělují body. Když se odlétají tři kola, nejhorší výsledek se škrtá, takže rozhodující je statické hodnocení a dva lety,“ líčí modelář.

„Musím říct, že složitých obratů jsou mraky, ale řada modelářů určitě bude souhlasit s tím, že jedním z nejtěžších obratů je prachobyčejná zatáčka. Udělat takovou zatáčku, aby měla celou dobu konstantní výšku a konstantní poloměr, je neuvěřitelně těžké,“ uzavírá Vladimír Ryneš.

Celý rozhovor s leteckým modelářem Vladimírem Rynešem si poslechněte online.