Každý díl Vinnetoua viděl nejmíň 500krát, jeho sbírka filmových artefaktů zabírá dvě místnosti

Vinnetou z Husince, tak lidé přezdívají Jaroslavu Maryškovi, který sotva spatřil první film s rudým gentlemanem, už mu propadl. To byl v mateřské školce. Zápal pro věc ho nepřešel ani se základní školou, ani s pubertou, ba ani s univerzitou, manželstvím či otcovstvím.

Třiatřicetiletý češtinář, občanským povoláním obchodní zástupce a jinak též moderátor Husineckých křesel pro hosta, už viděl každý díl Vinnetoua aspoň 500krát. A jeho sbírka, která obsahuje vše, co se filmových mayovek týká, zabírá dvě místnosti na tamní radnici.

Jaroslav Maryška, milovník Vinnetoua a sběratel filmových artefaktů |foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Kromě pohlednic, plakátů, rekvizit, pravých filmových kostýmů nebo i hereckých smluv Jaroslav Maryška sbírá také vzpomínky. Jezdí za členy štábu do Chorvatska a získává od nich cenné trofeje. „Mám doma spoustu fotografií z natáčení, které si třeba kaskadéři padesát let schovávali na památku a pak byli do té míry hodní, že mi je věnovali do archivu. Řekli, jo, má to smysl dát to tobě, naše děti to nezajímá, ony by to vzaly a vyhodily, a u tebe to bude uchováno a budou to moct vidět i další desítky lidí,“ vypráví.

Jeho trofeje tedy mají věcnou cenu, ale představují i duševní bohatství. „Duševně pro mě nejvíc znamenají setkání s lidmi. Snažím se hledat ty, kteří nejsou moc známí. Třeba stavitele filmových kulis. Nebo kaskadéra, který stál ve čtvrté řadě třicet metrů od kamery a nikdo za ním nikdy nepřišel a nikdo ani neví, že na tom filmu dělal. A to je to, co mě baví nejvíc,“ říká.

Překvapený dublér Pierra Briceho

Na záhřebském sídlišti objevil například dubléra Pierra Briceho. „Našel jsem ho doma v sobotu v osm hodin večer a ten člověk se strašně divil, že vůbec někdo ví, že on se tím dublováním slavného herce čtyři roky zabýval. A otevřel se mi do té míry, že už jsme dneska, po deseti, patnácti setkáních, velcí přátelé,“ líčí.

Informace a historky z natáčení, které účastníci nikdy nikomu neřekli, jsou pro Jaroslava Maryšku největším bohatstvím. A také to, jakou radost svým zájmem tvůrcům dělá. „Jsem rád, že je to oboustranné. Oni mě naplňují a je naplňuje to, že je jim osmdesát let a někdo o ně projevuje zájem,“ dodává.

Čtěte také

Ukradl koule do biliáru, ale odčinil to čtyřiceti lety psaní o cti a přátelství, říká o Karlu Mayovi znalec jeho díla

Jaroslav Maryška se kvůli své vášni naučil i chorvatsky. „Nějaké základy jsem získal na vysoké škole, kde jsem studoval bohemistiku a v rámci toho i slavistiku a slovanské jazyky. Ale grunt nastal až poté, kdy jsem jel do Chorvatska poprvé, podruhé, potřetí a odposlouchával. A nejvíc mi pomohla jedna z nejvzácnějších věcí, co ve svém archivu mám – deset ručně psaných knih od kaskadéra Zvonimira Kuzmiće, který za války v bývalé Jugoslávii v 90. letech vzpomínky na natáčení sepsal. On mi to věnoval,“ vysvětluje.

I díky takovým zážitkům vášeň pro filmové mayovky v Jaroslavu Maryškovi s věkem neubývá, ale roste. Jeden cenný artefakt generuje druhý, jedno setkání podmiňuje druhé. „Krásné na tom je, že ti kluci se třeba čtyřicet, padesát let neviděli a až na základě toho, že přijel nějakej Jarda z Čech a chce najít někoho dalšího z jejich filmu, je to donutí, aby se po padesáti letech potkali. A pak je krásné poslouchat, co si povídají. To je to duševní bohatství,“ uzavírá.

A co říká na jeho vášeň manželka? Umí on všechny filmy s Vinnetouem zpaměti? A jedná sám někdy jako rudý gentleman? Celý rozhovor s Jaroslavem Maryškou si poslechněte online.