Jan Cempírek: U krámku s pastelkami

Nebojte, fňukat nehodlám. Ranní sloupek má být převážně humorný a rozhodně optimistický. Chci jen říct, že podobné podzimní úvahy se netýkají pouze nás, obyčejných smrtelníků, ale mnohdy i vážených osob. Dokazuje to třeba historka o Churchillovi, kterou mám moc rád.

To byl zasloužilý britský ministerský předseda jako už velmi starý muž pozván k rozhovoru do BBC. A moderátor se ptá: máte za sebou bohatý život. Co vás v životě nejvíc překvapilo? A Churchill povídá: To vám řeknu naprosto přesně, protože se to stalo minulý týden. Moderátor potěšeně: well, tak povídejte!

Churchill tedy spustil: Před týdnem jsem byl v Kentu, svém rodném městě. Procházel jsem se ulicemi, díval se, co se změnilo, až jsem došel na takové náměstíčko. A tam - papírnictví. A tomu neuvěříte, ten krámek vypadal úplně stejně jako před dávnými lety, kdy jsem si do něj jako dítě chodil kupovat sešity a barvičky.

Stál jsem před výlohou, nostalgicky se kochám se a najednou Bum! Herda do zad. Otočím se. Tam stojí jakýsi stařík a povídá: nejseš ty Churchill? Říkám: jsem a kdo jsi ty? Stařík: já jsem tvůj spolužák, řekni mi, cos dělal celý ty roky? Člověk o tobě ani neslyšel.

Nevím nakolik je tato příhoda do puntíku pravdivá. Ale mne vždy pobaví. A když si tak v těchto podzimních melancholických dnech představuji, co vlastně po člověku zůstane, churchillovská historka mě vrátí nohama na zem. Protože i světoví velikáni jsou vlastně jen zestárlí kluci čekající u krámku s pastelkami.