Jan Cempírek: Na teraristické burze

Já moc nekupuji. Baví mě jen tak postávat mezi lidmi a poslouchat, o čem si povídají. Chlapeček třeba kupuje cvrčky. Aspoň budeme mít co k obědu, mrká jeho tatínek očkem po fešné prodejkyni a vytahuje důležitě peněženku.

O kus dál upozorňuje jakási maminka svou malou holčičku: Podívej na toho leguána, jak se tam rozvaluje. Vypadá jako děda Láďa na gauči, když se nacpe svíčkovou, co? 

A to vše přehlušuje telefonující prodejce s agamou pověšenou na tričku: No, kde seš? Ječí zřejmě na brigádníka, který se ještě neuráčil dostavit na stánek: Utek mi plch, koukej sem přijít, já ho nemůžu chytat, musím prodávat!

A tak se procházím mezi stánky a stolky, poslouchám ten cvrkot, ale také se dívám na zvířátka a přeji jim, aby se dostala do dobrých rukou. U některých dětí se totiž nemohu zbavit dojmu, že od svých rodičů sice možná vyžebrají užovku, ale až zjistí, že to s ní není zdaleka taková legrace, jak si představují, jejich zájem rychle ochabne.

Ovšem většina rodičů své potomky naštěstí dobře zná. A ví, že to s jejich prvotním nadšením pro chovatelství nemusí být tak horké. Ale když potomek přeci jen hodně zoufale škemrá, nakonec ho uspokojí aspoň nohatým pavoukem.

Což je vlastně dobrá varianta na test dětské chovatelské zapálenosti. Protože jinak je vážně lepší mít doma spokojeného dědu Láďu po svíčkové než leguána, o kterého se nikdo nestará.