Jan Cempírek: Zadej heslo

Něco vyberu, potvrdím. Heslo jste již v minulosti použil, vyberte nové. Pomalu začínám zuřit. Heslo musí obsahovat devět znaků a jeden symbol. V tuto chvíli již téměř chroupu klávesnici.

Zkouším nové a nové varianty. Nakonec vystřídám všechny své oblíbené kombinace zbytečně, až se dopracuji k úplně nelogické, ale konečně vyhovující změti písmen a číslic, proti které systém nic nenamítá.

Sláva! Jsem v počítači, ale je mi jasné, že tohle byla jen další malá epizoda a brzy bude s hesly následovat jiná. A nemusí se jednat jen o kompjůtry. Hesla totiž chtějí všude. Od PINU v mobilu až po výpis od pojišťovny.

A proto nečekaně sentimentálně vzpomínám na dobu, kdy jsem si jako student přivydělal peníz na sběru jablek v Itálii. Byla to krásná sumička, odnesl jsem ji tedy do banky, kde jsem peníze uložil na účet. Ano, s heslem.

Za dva roky jsem si peníze přišel vybrat. A pokladníkovi diskrétně šeptám: Itálie. On se na mě nechápavě podíval. Zopakoval jsem znova: Itálie. Prosím? Otázal se bankovní úředník. No, říkám vám heslo k účtu - Itálie. Bankéř se pousmál: jo tak, heslo!

Vážený pane, my aktualizovali systém a ten sloupeček s hesly se nám tam už nevešel. Tak jsme ho zrušili. Konstatoval zvesela, vyplatil mi peníze a bylo takříkajíc vymalováno. Doslova a do písmene. Účet jsem v dotyčné bance okamžitě zrušil a přestal být jejím klientem.

Ale teď si říkám, že bych se k ní možná, možná po letech vrátil. Protože mít účet v bance, kde vám sami od sebe smažou heslo, je svého druhu docela výhra. Kdo si má ta nová a nová hesla pořád vymýšlet, no, řekněte.