Jan Cempírek: O cestách

Dnes však už více jezdím autem. A mou oblíbenou cestou je ta z domovských Budějovic na Šumavu. Do Vimperka. Projel jsem ji stokrát a vždy si ji užívám.

Je to přitom úplně obyčejná, frekventovaná silnice, ale když u Čejkovic zahnu na netolickou odbočku, jojoj, mé srdéčko vždy poskočí! V těch místech je cesta mírná, svádějící k rychlé jízdě. Já zde ale na pedál šlapu střídmě – nepřehledné horizonty i srnky na kraji lesa vyžadují pozornost.

Za zámkem Kratochvíle přichází první ochutnávka stoupání, Šumava to však ještě není. Prosvištím pak kolem sošné stopařky na křižovatce u Vitějovic, zpomalím při průjezdu Husincem.

A hned za ním už pravou Šumavu konečně cítím. Je blízko. Ještě táhlý kopec. A tady začíná! Mrňavá obec Kosmo s několika domy u rušné silnice je pro mě tou pravou šumavskou branou. Před okamžikem jsem jel předhůřím, ale teď, za autobusovou zastávkou, hle – Šumava.

A na blízkém rozcestníku ukazatel, který rád používám jako jazykolam pro kamarády cizince – odbočka na Lštění. Jen to vyslovte! Lštění, to je přeci skutečné peklo jazyka mateřského.

A jsem ve Vimperku. Tohle město se za několik posledních let neskutečně zmohlo. Domy zkrásněly, zámek září jak šperk. A znáte náměstí? Je stranou, a zůstává tak stále i pro mnohého Jihočecha utajenou perlou. Vimperk je kráska, která má dobré časy právě před sebou, věřte mi.

A pro mě je i městem, kde se mohu rozhodnout, kam dál do nitra hor – zda odbočím na Kubovku, nebo se dám ke Sloupu a pak třeba na Pláně. Obě varianty mají svou přitažlivost. Přivedla mě k nim má oblíbená a přitom úplně obyčejná silnice. Budějce – Vimperk, cesta, která pro mě nebývá nikdy nudná a vždy se na ni těším.