Jan Cempírek: Andělíčci

Říká se jim tak trochu infantilně, Andělíčci strážníčci. Ne, nejsem duchař, ale v tyhle bytůstky vážně věřím. Že je každý z nás má.

Abych byl konkrétní: máte dítě. Roste do puberty. To vaše předevčírem miminko, včera hošík či děvčátko, je náhle mládenec – neohrožený mistr světa, nebo slečna – ach, moji rodičové jsou tak nemoderní!

A toto vaše náctileté dítě – ten pubertální mimozemšťan – odjíždí kamsi na chatu, kde se pravděpodobně poprvé v životě dost opije. Jenže vy – už tam s ním nejste. Už ho neochráníte. Už nic nezmůžou karatelská přikázání: pít se nemá!

Prostě musíte jen doufat, že až se to poprvé stane, bude vaše dítě s dobrými kamarády a bude mít nad sebou – andělíčka strážníčka, který odežene všechny nehody, úrazy, pitomé nápady atd. však každý ví, a vašemu pokladu zařídí jen výchovnou kocovinu.

Nebo si vzpomeňte sami na sebe. Kdy jste jen-tak-tak na poslední chvíli, nevstoupili zamyšleně do vozovky, nebo kdy jste – z nějakého vnuknutí – přešli na protilehlý chodník a ten kus těžkého sněhu ze střechy žuchl naprázdno. A co tenkrát, kdo zadržel vaši ruku, když jste už skoro podepsali podvodníkovi tu šejdířskou smlouvu?

Vzpomeňte na všechny okamžiky svého života, kdy jste zkrátka jen s úlekem vydechli – tak to bylo o vous! Věřím, že každý svého andělíčka strážníčka má.

Jasně, občas by se mohl víc činit. Občas se někde zatoulá a neohlídá úplně všechno. Ale suma sumárum funguje a někdy se i dost zapotí. Dnešní sváteční den je možná pěknou příležitostí svému andělíčkovi strážníčkovi poděkovat. A dokonce i v případě, že na něj moc nevěříte.