Jan Cempírek: Sirény

Je to tak samozřejmá kulisa městského spěchu, že už nikoho asi nenapadá – a dál? Siréna kvílí. No a? Jenže co kdyby zazněla mimo první středu v měsíci? Aha! Co byste udělali? Já za sebe fakt netuším. Co dělat, když se rozezní sirény.

A představuji si tu prekérní situaci: Siréna kvílí, není středa, je pátek, něco se děje! Něco jistě nekalého! Zmatkuji – co teď?

Mám utíkat do sklepa, protože se blíží zavilý nepřítel na ocelovém ptáku? Nebo se naopak musím sápat na Srubečák, abych unikl přívalové vlně z protržené Lipenské přehrady? Či snad mám střelhbitě navlíknout igelitové pytlíky na končetiny a zalehnout na zem patami směrem k Temelínu? Aha?

Ale to už se siréna odmlčuje, a plechový hlas začíná drmolit kýžené vysvětlení. Jenže zrada – hlasu není absolutně rozumět. Prozradil už někdy někdo tomu anonymnímu dělníkovi mikrofonu, že do amplionu má mluvit po ma lu a zře tel ně, protože jinak prostě nikdo netuší, co tam vlastně říká?

Hlas chrčí a já stále nemám šajn, jestli ta siréna vyhlásila letecký poplach, povodeň, či nečekaný výbuch sopky. Trvá to dlouho, než rozluštím, že chraplák oznamuje sběr šrotu o železné neděli a nějak se mu do toho jen připletla siréna.

Tep se zklidňuje. Vše je jak má být. Ale červíček nejistoty stále hlodá. Panikařil jsem, stydím se.

Zkoušky sirén jsou fajn, ale stejně. Víte, co dělat, kdyby zazněly mimo první středu v měsíci? Co by následovalo? Má žena řekla, nic. Prostě bych si asi měla pustit rádio, tam by mi to řekli.

Což zní logicky, ale já doufám, že můj vztah s rozhlasem zůstane na úrovni, kdy sem pouze píši tyto sloupky a nebudu muset honit rádiové vlny v potřebě vědět, co kvílení sirén znamená.