Jan Cempírek: Houbařský sloupek

Brzy jsem na místě. Zde bude to pravé houbařské eldorádo, tuším. Odřezek mohutného hřiba několik kroků od vozu mě ale uvádí do reality. Ne, ne, v neděli odpoledne vážně nemám šanci aspirovat na šampiona houbařských klání. Holt, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.

Brouzdám se lesem. Kde nic, tu nic. Až najednou – hoho! Hřib jako víno! Krásný, voňavý, s hlavičkou pokropenou deštíkem. No, nádhera! A vedle něj v mechu ještě jeho dva bráškové. Jupí, raduji se. Karta se obrací a hříbkový ráj čeká!

Šoulám dál porostem, oči si mohu vykoukat. Teď to přijde! Jenže ouha. Hodiny plynou, další houby nikde. Až téměř k podvečeru nacházím aspoň pár klouzků, dva kozáky a jednoho křemenáče. To už se blížím zpět k autu. Něco hub mám, no, ale žádná sláva.

Doma mě sice i tak manželka konejšivě pochválí, ale to ego. To poťouchle šeptá: Tohle, že je houbařská žeň? Tohle čučkaření? Už vidím auto a ego zesiluje své rýpání: Moc ses nevytáhl. Až večer uvidíš na facebooku ty ostatní, hmm, hochu, hochu, to se budeš stydět!

Zastavuji. Ego, ten poťouchlý rádce! Utíkám zpět do lesa. Do místa, kde jsem před chvílí viděl jednoho obřího, ale zcela červavého hřiba kováře ve stavu zvaném též puchr nebo-li křapáč a vedle něj několik vysloužilých a značně povadlých babek.

O hodinu později dávám naaranžovaný košík vyfocený ze správného úhlu na sociální síť. Vypadá skvěle! Přetéká úrodou a nikdo nemůže poznat, že jeho větší část vyplňují ti nepoživatelní veteráni.

Lajky začínají svištět, uznalé komentáře též. Neztratil jsem se mezi ostatními báječnými facebookovými houbobijci. Třikrát sláva! Mé ego se pro dnešek nažralo a les zůstal celý.