Jan Cempírek: Budějcká hezká duše
Budějčáci jsou úžasní lidé. Nejspokojenější pod sluncem. Od světa žádají jen jedinou věc. Aby „byl hezkej“. Nic víc. To je základní budějcká mantra a volební hnutí, které by se této budějcké libůstky chopilo, má přízeň osudu dopředu zajištěnu.
S marketingovou strategií by si hnutí třeba s názvem Hezký Budějce, nemuselo lámat hlavu.
Za prvé – Budějčákům by stačilo slíbit, že jim hnutí zajistí hezkou Krajinskou ulici. Tato ulice je ostudou města, což všichni vědí. Dlažba poslepovaná, podloubí zhusta tak nějak olezlé. Slib, že ji hnutí zařídí navoněnou, čistou a prostě hezkou, musí zabrat.
Za druhé – je třeba Budějčáky zahltit vizualizacemi. Takovými hezkými typu – jak by vypadalo nábřeží, kdyby... jak by vypadal Sokolák, kdyby... bla bla bla... Budějčáci hezké vizualizace milují! Lajky na sociálních sítích se jen pohrnou.
A za třetí – pokračovat v trendu, co je škaredé, to se uřízne. Zábradlí u slepého ramene? Nebylo hezký. Šmik, pryč. Podchody na Pražské u Družby? Byly rezavý. Šmik, pryč. Řezání v Budějcích prostě funguje. Proto nové hnutí připraví anketu o nejšerednější šeredku města a tu pak odfikne, paráda! Snad to nebude Černá věž.
Tolik má nevyžádaná rada do příštích voleb pro (zatím) neexistující hnutí Za hezký Budějce. S tímto hnutím, milí Budějčáci, nám nastane hezkej život. A naše Budějce zůstanou stále hezký, střediskový.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
