Hana Hosnedlová: Kočka

12. říjen 2022

Rozhlasový sloupek

Náš předměstský panelák má už víc než dva roky jednoho zvláštního, nehlášeného obyvatele. Vlastně to není ani nájemník v pravém slova smyslu, protože si ke svému pobytu zvolil venkovní závětří domu.

A nevyužívá ani žádný běžný servis poskytovaný ostatním nájemníkům. Zkrátka mu stačí teplé místečko u zdi a víc nežádá. I když někdy přece jenom...

Je to totiž kočka s krásnou černočernou, lesklou srstí. Vlastně o ní nelze mluvit ani jako o kočce toulavé, protože ona se netoulá. Se železnou pravidelností se totiž vrací ke své zdi, a tudíž i k nám, obyvatelům osmipatrového paneláku.

Nepočítá s tím, že by ji někdo krmil, ani jsem si nevšimla, že by se tak někdy dělo. Nevtírá se, má svou hrdost. Ale ani před lidmi neutíká. Občas se vyhřívá na kamenech regulovaného břehu potoka a její černý kožíšek jako by ve slunečních paprscích jiskřil. Zvykli jsme si na ni a občas o ní dokonce mluvíme jako o naší kočce.

Je pravda, že podle známého přísloví černá kočka přes cestu znamená celý den smůlu. Ale i když se nám občas připlete do cesty, nějak jsme tomu přestali přikládat hlubší význam.

Dokonce si myslím, že já u ní mám nějakou speciální protekci. Když jsem totiž nedávno vycházela z domu, naše kočka běžela přímo proti mně. A to nějak nezvykle rychle, takže jsem se pro jistotu zastavila – a ona mi na botu položila pěknou vypasenou myš... Nevíte náhodou, jak jsem jí měla poděkovat?

autor: Hana Hosnedlová | zdroj: Český rozhlas