Hana Hosnedlová: Řidičák

Problém přišel už při prvních jízdách. Na ploše bývalého letiště jsme na motorce kroužili nejdříve mezi položenými pneumatikami a teprve poté jsme mohli s instruktorem za zády do ulic.

Tehdy jsem se shovívavému instruktorovi odměnila na kruhovém objezdu. Na jeho příkaz, abych motorku klopila, jsem mu vyhověla tak horlivě, že mi kola na dlažbě podklouzla a motorka se položila na bok. Instruktor byl navíc zašprajcovaný pod druhými ovládacími řídítky. Mně se podařilo sice rychle vylézt, ale v šoku jsem od motorky začala utíkat.

Nicméně řidičák jsem nakonec přece jen udělala – a to 21. srpna 1968. V podstatě díky vstupu spojeneckých vojsk, protože jsme závěrečné jízdy v ulicích už neabsolvovali.

Stejně jsem pak na motorce, která spíš ovládala mě než já ji, jela jen jedenkrát, ale povedl se mi husarský kousek – vyjet po kmeni nakloněné jabloně u cesty skoro až do její koruny.

Už jako matka dvou dětí jsem se pak odhodlala ke zkouškám na auto. Při prvních praktických lekcích se mi podařilo zlomit klíček ve dveřích auta, při dalších jízdách jsem sice udělala pár slušných bot, ale k závěrečným zkouškám jsem to dotáhla.

Mojí největší slabinou bylo couvání, ale vyzrála jsem na to tím, že jsem řadu aut, mezi něž jsem měla zacouvat, objela zezadu a vjela na dané místo popředu.

Ale stejně jsem ani tenhle řidičák moc nevyužila – skončila jsem tím, že jsem na křižovatce, když mne manžel dirigoval hodně zvýšeným hlasem, vystoupila z auta a nechala ho tam napospas troubícím autům za námi.

Ale ten řidičák – růžový, skládací – jak už jsem říkala, pořád mám a je naprosto zachovalý.