Existuje typický Jihočech? Ano, říká se mu Bahňák

Člověk jihočeský existuje! Dal jsem si tu práci a sesumíroval klišé, kterými nás přespolní častují. Začneme vymezením jihočeské povahy. Písničkář Žalman kdysi uvedl, že typický Jihočech rozhodně není žádný cholerik a řídí se pokojnou sedláckou filozofií: Klid, však ono stejně vyroste. A já souhlasím! Jsme skutečně mírní, špetkou zemitého furiantství říznutí flegmatici, kteří se nikam neženou. Souhlasíte? Aha, je vám to jedno. No, tedy dál.

Co třeba vizualizace krystalicky čistého Jihočecha? I zde posloužím. Ale upozorňuji, je to síla! Nejjihočeštější Jihočech je v představách zbytku světa totiž stylový kousek - v ruce prut na ryby, navlečen v selské rubášce a právě odjíždí na husitském valníku stavět vozovou hradbu. Že takto vypadá spíše adept na Bohnice? Ne! To je seriózní image Jihočecha.

Raději tedy rychle k další oblasti mé studie. K místním ženám. Na ně jsem se dozvěděl netradiční a konfrontační úhel pohledu v jisté vinotéce. Ovínění štamgasti se přeli, jaký je rozdíl mezi ženami z jižních Čech a z jižní Moravy. Výsledek obskurní debaty byl jednoznačný: oba typy žen jsou dle opilců zcela totožné. Pouze Jihomoravanky si tamní muži stále pletou s traktorem, zatímco Jihočešky jsou již pohříchu emancipované, odmlouvají a na poli jsou již takřka nepoužitelné. Hezký názor, že?

Svůj report uzavřu drobnou příhodou ze včerejška. V Praze na Žižkově jsem udělal neopatrnou myšku a zpomalil jednoho Pepíka v jízdě. Ten nelenil, na semaforech stáhl okénko a zařval: „Tohle je silnice a ne rybník, Bahňáku!“ Pak zmizel v provozu. Hmm. Tak tedy Homo southbohemicus existuje a česky se mu říká Bahňák. Ale mám se kvůli tomu zlobit? Ne. Je mi to úplně fuk.