Eva Kadlčáková: O závislosti na čokoládě

Čokoláda (ilustrační foto)
Čokoláda (ilustrační foto)

„Čoveče, ty to jíš jak chleba!“ komentují často lidé moje počínání, když mě vidí ukusovat z tabulky čokolády. Jsem si toho vědoma. Čokoláda patří do mého života stejně jako boží dar. A já děkuju bohu za to, že mi daroval i život v časech blahobytu a že čokoládu mohu konzumovat prakticky denně.

Spočítala jsem, že za svůj život jsem už spořádala bezmála půl tuny čokolády! Násobíme-li desetidekovou tabulku průměrnou dvacetikorunou, vyjde nám útratička pomalu za sto táců! No, není to mimořádně příznivá statistika pro naše čokoládovny? 

Musím ale podotknout, že útratu zanechali za mne v obchodech povětšinou moji blízcí. V dětství mě jí krmil tatínek, v dospělosti jsem spolu s ní překonala několik existenčních i existencionálních krizí, až jsem se dobrala stavu, kdy regály s čokoládou raději míjím.

Avšak: nic to nezměnilo na faktu, že se bez čokolády neobejdu! Často o ní přemýšlím, několikrát denně po ní bažím a každý večer této touze podléhám. A protože, jak jsem již uvedla, sama sobě čokoládu nekupuju, vyžaduje její opatřování značnou vynalézavost…

Předevčírem jsem musela vycestovat v pyžamu k sousedům, kteří mi ji nechali v předsíni jako honorář za zalévání kytek. Vybrala jsem si ho tedy s předstihem.

Poněvadž se mi přihodila ta nehoda, že jsem celé balení spořádala na posezení, neměla jsem včera už zase co do úst. „Nevíte někdo o nějaké čokoládě?“ tázala jsem se rodiny. „O čokoládě?“ opáčili, „říkala jsi, že ti ji kupovat nemáme.“ „No jo, když ale já teď potřebuju svoji dávku!“ úpěla jsem. „To máš blbý,“ oni na to, „a co budeš dělat?!“ „Nedošli byste mi do večerky?...“

Ne vždy se mi podaří odhodit svůj problém na bedra druhých. Někdy si musím poradit sama. „To myslíte vážně, že si v jedenáct večer vaříte čokoládu?!“ valila na mě oči paní doktorka přes hubnutí. „Prosím ano,“ klopila jsem zraky já, „ale vařím si jí málo, paní doktorko, jenom rendlíček, tak z půlky másla…“ „Z půlky másla!“ děsila se lékařka. „A nikdy ji nesním najednou, vážně, chodím na ni postupně... celej večer!“

„Tak na to já už nehraju,“ svěřila se mi nedávno kamarádka, „co furt ve čtyřiceti lítat do kuchyně a zpátky! Prostě jsem to zrušila!“ deklamuje. „Fakt?“ obdivuju se jí, „vážně jsi to dokázala? Zbavila ses závislosti na čokoládě?“

„Ne,“ ona na to, „beru si ji k televizi rovnou celou!“ 

Spustit audio

Související