Eva Kadlčáková: Den jako stvořený…

Jezdím ideální drahou, zatáčky mě nevynášejí a skvěle parkuju, zvlášť vodorovně. Ale jsou dny, kdy místo pětky zařadím trojku a auto se skoro zadře zděšením, kdy nacouvám do sloupku jako by tam nestál a kdy si pletu potkávačky s dálkovejma a blikám na ostatní jako dement. Zkrátka jsou dny jako stvořené k tomu, abych se vrátila k plotně.

Jsem dobrá kuchařka. Moji strávníci se oblizují a říkají, že bych si mohla otevřít hospodu. Kamarádky hlasují pro kavárnu. Romča prohlásila, že jen jediná věc na světě je lepší než orgasmus, a to moje cukroví. Peču s láskou. Myslím na ty, kterým se výsledek bude rozplývat na jazyku.

Tady neřežu zatáčky, naopak, pečlivě vykroužím každý oblouček doporučeného postupu.  Nešidím. Mám osvědčené recepty a těch se držím. Někdy mě dokonce osvítí duch Magdaleny Dobromily (či co) a já vyšvihnu z hlavy cizokrajné jídlo, jehož recept kolem mě ani nešel…

A přesto: jsou dny, kdy je moje pizza tuhá jako podrážka, kdy se čokoládové kuličky beznadějně roztečou a kdy spálím i vzduch! Dny jako stvořené k tomu, abych zatáhla večeři v restauraci. Abych se omluvila. Dny, kdy se z toho nevykecám.

A to jsem dobrý speaker – šlajfírna jí jede jak šicí stroj, říkávala babička, ta se neztratí, prohlašovala o mně. A přece: občas to rozjedu, a ztratím nit a ne a ne ji najít. Občas mám v hlavě nosnou myšlenku, a vzápětí ji nějací čmelíci udolají jako nosnou slepici.

Občas mi slova na jazyku drhnou jako tvrdé polívkové kapání na struhadle. Jako ten můj nebohý motor, když nečekaně podřadím. Občas jsou dny, říkám si, jako stvořené k mlčení. Jako stvořené k netvoření. K bezpečnému nicnedělání, ničeho nevytváření a nicneriskování.

Eva Kadlčáková: Guerilla poetring

• Upravit
• Smazat

Slunce svítilo do ulic, nebe i náměstí bylo za poledne vymetené a cesta skrz město měla neobyčejný půvab. Krokusy pučely z louky u parkoviště a prudce rozvíraly květy. Na stánku s občerstvením skvěl se slogan Donut s tebou. A o pár kroků dál hlásala reklamní lavička Ježíš 4ever, Ježíš DNES!

Dny jako stvořené pro tvorbu ostatních a maléry těch druhých. Dny jako stvořené – třeba pro banánové rybičky. Jsi murglas nebo nejsi murglas?, ptala se roztomile Sibyla Lipshutzová Seymoura Glasse na pláži. A on ji něžně napomínal, ať nepíchá malé pejsky v hotelové hale tyčinkou od balónku a lovil pro ni banánové rybičky z oceánu. Zastřelil se pak v pokoji, chudák, protože neměl svůj den, už dlouho ho neměl. A slunce a život a čmelíci v hlavě ho asi trápily víc, než by se komukoli zvenčí mohlo zdát.

J. D. Sallinger o tom napsal nádhernou povídku. A my si ji prostě můžeme jen přečíst, uprostřed toho blahodárného nekonání, a nic nám nehrozí, než zadek přesezený v křesle a loket přeležený na gauči.

Všichni máme, myslím, dny jako stvořené pro řízení i řícení. Kéž bychom je uměli předvídat, že?

Ale víte co, kdo nic nedělá, nic nezkazí…