Eva Kadlčáková: Srážka s blbcem

Jednou, když jsme navštívili překrásnou chráněnou oblast kdesi v dáli a přečetli si na ceduli příběh, že kaňon se skalními útvary zvícími obrovských ohlodaných kostí, je pojmenován podle mormona, který tudy táhl se svými dvěma ženami, několika dětmi a mnoha dobytčaty a prohlásil: „What a hell, jaké čertovské místo, tady by ztratil krávu raz dva!“

„A podle takovýho řeponě se jmenuje takhle nádhernej přírodní park!“ glosoval to tehdy náš Šimon a já se tomu dodnes směju, oběma těm hláškám, a říkám si, kéž bych se začas dokázala smát i setkání s vidlákem, které jsem absolvovala před chvílí.

Aby bylo jasno: bůh žehnej pracovitým zemědělcům, chovatelům skotu i pěstitelům řepy. Bůh žehnej těm, kteří se dřou na hospodářství a denně berou do ruky vidle, aby vykydali hnůj a vyčistili stáje zvířatům, o která pečují.

Bůh žehnej všem, kteří vykonávají záslužnou práci, nedští zlo, nýbrž hlásají a tak nějak ve shodě sami se sebou i konají dobro. Ale – hell! – peklo zatrať tlučhuby, kteří si nevidí do pusy, mlátí prázdnou slámu, hážou po ostatních smradlavým trusem a ještě se přitom bijou v prsa.

Tak to by stačilo – jako vykreslení atmosféry setkání, na kterém jsem se ocitla a které jsem rychle vyhodnotila jako zbytné. Mám spoustu důležitějších věcí na práci a před sebou snad ještě fůru inspirativních setkání, do kterých chci a potřebuju investovat energii. Jen mi jde hlavou, co k takové přehlídce sprostoty samotného aktéra vede. Kde pramení hulvátství? Z jaké zásobárny vyvěrá? A z jakého potoka to dobytče pilo?

Představme si nadávky jako ochranný štít. Obranný reflex, ke kterému se uchylujeme ve chvíli, kdy nevíme, jak situaci řešit. Jsme ve stresu (a často i v úzkých) a mozek vygeneruje útok jako jednu z možností obrany.

Tou druhou by byl útěk, ale ten náš agresor nezvolil. Navíc, nebyl ani ve fázi akutního stresu. Tak proč útočil? Že by ho tísnil, někde vzadu na silném býčím temeni, stres dlouhodobý? Že by mu seděl za krkem syndrom vyhoření? Že by toho všeho už měl dost a potřeboval to ze sebe shodit? Naházet tu špínu taky na někoho druhého? Dost možná…

Eva Kadlčáková: O nekonečnosti úklidu

• Upravit
• Smazat

Asi abych přestala nosit čočky, pomyslela jsem si tento týden, když jsem už podruhé doma uklízela a nechápala, odkud se pořád bere tolik špíny! Možná by bylo lepší zbavit se těch dvou dioptrií na dálku a drobky na podlaze prostě nevidět. Oč by byl život snazší. Takhle jen pořád dokola šůruju a trvalý výsledek žádný.

Pak je tu otázka zásobárny hnisu. Všichni odmalička víme, že hnis se nám tvoří v místech, kde se něco zanítilo, kde to sakramentsky bolí. A že to nepřestane, dokud váček nerupne a nedostaneme – někdy i opakovaně - nečistotu ven. Že to potrvá, dokud se rána nezahojí. A že k tomu bude potřeba nejspíš i desinfekce.

Proto možná sprosťák pořád mluvil o chlastu a fetu. Co trápí tohohle namachrovanýho pitomce, že plive hnus všude kolem? A proč si ho nevymačká doma v koupelně? Kdo je mu na jeho nákazu zvědavej…

Jed má totiž tendenci zamořovat zdroje. A zasažený hostitel rád nabízí ukázku k ochutnání: „Nate, vyzkoušejte si to taky, jak je mi bídně, ať víte, jaký to je.“ A my se pak vracíme z takového setkání a fyzicky cítíme, že se potřebujeme osprchovat. Anebo sednout k počítači, začít psát a očistit se duševně, tak jako teď já. S cílem ulevit si. Snad podobně, jako ten chudák…

Takže víte co? Nechme ho už být! Je krásné jaro. Pojďme ven! Nadýchejme se čerstvého vzduchu. A ucítíme-li i vůni chlévské mrvy, uvědomme si, že ji lze použít také jako hnojivo. Protože v rozumné míře – tak jako kritika – prospívá lepší úrodě!