Eva Kadlčáková: Ad Velikonoce

Byly překrásné, to především, mluvím-li o počasí. Co se mezilidských vztahů týče, byly takové, jaké jsme si je kdo udělali.

U nás vládla pohoda. Trávila jsem Velikonoce se svým mladším synem a tomu dělá náramně dobře, když o něj pečuju, zásobuju ho dobrotama a na závěr si zahraju na velikonočního zajíčka a hopkám zrána po zahradě, aby, až laskavě vstane, našel tam i onde čokoládová vajíčka a hlavně toffifee.

Tato byla letos u nás ukryta v pojistkové skříni, kam se lze dostat jen imbusem a ten sloužil pouze jako nápověda. Kluk je už velkej, tak co mu to zjednodušovat. Moc jsem se bavila tím, jak hledá šestihranný otvor mezi záhony a kolem té skříně chodí bez povšimnutí.

Ale o tom vlastně mluvit nechci. Chci se zmínit, co mi šlo o největších křesťanských svátcích hlavou, jak jsem tak pozorovala jejich současnou podobu.

Například při nákupu surovin jsem byla svědkem toho, jak si venkovské babky kupují beránky a bochánky, které si byly předtím objednaly. Zabalené do igelitu. Obohacené o bůhvíjaké stabilizátory, konzervanty a barviva. Jako by bylo tak těžké upéct si model vlastní. Zvlášť na vesnici.

Kde, mimochodem, voněly z oken pečeně i na Velký pátek. Pozvala jsem k nám sousedy na čaj a na bochánek. „Já nebudu,“ prohlásil jejich malý, „já měl řízek.“ „A víš, že to je, jako bys uhryznul Kristovi nohu?“ já na to. „Dyť to tady nedodržuje nikdo,“ bránila ho matka, „dyť o nic nejde.“

Eva Kadlčáková: Divný velikonoční

• Upravit
• Smazat

Jidáši, ty zrádče, cos to učinil, žes Ježíše Krista Židům vyzradil… Tak tato stará velikonoční říkačka se mi vybaví pokaždé, když přede mnou někdo vysloví jméno Jidáš – i s malým písmenkem, myšleno koláč, tradiční velikonoční pečivo. Rituální, jak se také někdy říká.

Mně přijde, že párkrát za rok trocha zdrženlivosti neuškodí. A vyžaduje-li si malé dítě z beránka jako první hlavičku, prostě mu řeknu: „Bude tvá, ale musíš si na ni počkat. Beránka načínáme od zadečku.“

Proti tomu, jak venkovské rodiny kolem nás nedodržovaly z Velikonoc skoro nic, ani klid – sekačky, pily a traktory byly v permanenci den co den, jednu tradici si ujít nenechaly: posílaly své ratolesti žebrat denně už od čtvrtka…

…A pak, v pondělí, když jsem byla konečně na příchod koledníků připravena, nepřišel nikdo!

Co z toho plyne? Evo, nepruď! Nechej si lidi dělat, co chtějí. Je jejich věc, jaké tradice dodržují a jaké ne. Však ten bochánek se v pátek večer taky nekrájí! Vždyť o nic nejde, jak správně řekla sousedka. Jde jedině o to, aby nám bylo fajn. A tebe, nakonec – ani ten zadek nebolí, no ne?!