Eva Kadlčáková: Divný velikonoční
Jidáši, ty zrádče, cos to učinil, žes Ježíše Krista Židům vyzradil… Tak tato stará velikonoční říkačka se mi vybaví pokaždé, když přede mnou někdo vysloví jméno Jidáš – i s malým písmenkem, myšleno koláč, tradiční velikonoční pečivo. Rituální, jak se také někdy říká.
A pak mi naskočí pokračování: Židi, Židi nevěrní, jako psi černí… A pořád jaksi nevycházím z údivu nad drsností lidové slovesnosti.
Jako děti v sedmdesátých letech jsme příslušníky židovského národa prakticky neznali. Byli tehdy ještě docela slušně vymýceni, případně žili v jakési ilegalitě. Ani komunistický režim se k nim nehlásil.
Dlouho jsem netušila, kdo vlastně jsou. Děda mě vodíval na židovský hřbitov. Říkal: „Tady jsou pochovaní Židi,“ a vzhledem k tomu, jak byly náhrobky malé a zanedbané a nápisy na nich zašifrované, měla jsem důvod se domnívat, že jsou to nějaké tajemné bytosti nenáležející zřejmě k lidské rase.
A k tomu ten popěvek…
Jednou jsme s Alenkou, mojí prázdninovou kamarádkou, složili další. Byly jsme s babičkama na houbách a prozpěvovaly si: „Když sem šel Žid, chytil nežit…“ Co to zpíváte?, vyděsily se babičky. A my jsme rozhodily košíčkama, jako že co by, že na tom přece nic není. Babičky se po sobě smutně podívaly. A už to nerozváděly.
Když si moje dítě ještě nedávno – v jakési podivné teenagerovské módě – bralo Židy každou chvíli do pusy, rázně jsem se ohradila: „Nepřeju si, abys tohle říkal!“ „Proooč?“ zeptal se stejně naivně. A já to rozvedla: „Protože jsou to lidi a zažili si nepředstavitelný zlo. Není nic, co by to omluvilo.“ „Já vim, mami, za války, ale dyť to už je přeci dávno…“ „To je jedno,“ já na to. Ale přesto jsem nedosáhla toho, aby přestal posměšné poznámky trousit.
Nacisté odvlekli z Budějovic přes 900 Židů, vrátilo se jich 28. Po komunitě dnes zůstal jen hřbitov
Na duben a květen 2017 připadá výročí 75 let od deportací židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Ty se týkaly i Židů z Českých Budějovic a okolí. V jihočeském městě dnes po židovské komunitě zůstala jen jediná původní skutečná památka, a to hřbitov.
Až k nim do školy dorazila paní Michaela. Židovka. Jako holčička se dostala s rodiči do Terezína a od deportace do Osvětimi je zachránil jen dřevěný pejsek na pérkách, kterého jí vyrobil tatínek, a bachaři usoudili, že tak šikovný truhlář by se jim tam mohl hodit.
Promítala dětem fotky ostatních terezínských dětí, vyprávěla jejich příběhy, vzpomínala na dětská přátelství, která končila ve vlacích do „zotavoven“, četla dopisy, povídky nadaných židovských dětí, které nedospěly, ukazovala jejich výkresy… A naše současné děti plakaly, můj zatvrzelý synek zjihnul.
Od té doby jsem ho neslyšela utrousit jedinou poznámku na adresu Židů.
A o těchto největších křesťanských svátcích bych chtěla poprosit i Vás, abyste tu příšernou, zlou a nepravdivou koledu nezpívali. Jelikož sám Ježíš byl Žid a popravili ho Římané, když to zjednoduším. A budete-li péct jidáše, vzpomeňte na ty, kteří byli umučeni námi, křesťany. A docela nedávno…
Děkuju!
Související
-
Eva Kadlčáková: Den jako stvořený…
Jsem dobrý řidič. Muži mi říkají: „Jezdíš jako chlap.“ Tatínek mi složil poklonu otázkou: „Řídíš ráda, viď?“ Ano. Řídím s chutí, švihem a s jistou mírou drzosti.
-
Eva Kadlčáková: Srážka s blbcem
Nebo spíš: srážka s hulvátem. Nevypadal totiž, že by byl úplně hloupý, snad ani nebyl úplně nevzdělaný, ale jinak se ten člověk choval jako řepoň, jak by řekl můj syn.
-
Eva Kadlčáková: Guerilla poetring
Slunce svítilo do ulic, nebe i náměstí bylo za poledne vymetené a cesta skrz město měla neobyčejný půvab. Krokusy pučely z louky u parkoviště a prudce rozvíraly květy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.