Antonín Pelíšek: Můj nový domácí mazlíček
Říká se, že zvyk je železná košile. Dokladem toho je můj příběh s jedním nezvaným domácím návštěvníkem. Začalo to nedávno. Uprostřed noci mě z ničeho nic probudilo podivné škrábání a ťapkání.
Neslo se kousek od mé hlavy, kde ležela v misce na nočním stolku hromádka buráků, a pokračovalo až k nedaleké kuchyňské lince, která je součástí místnosti, kde pracuji, jím a spím.
Jako zkušenému chalupáři mi bylo okamžitě všechno jasné. Mámo, táto, v komoře je myš!
Dětská říkanka sice pokračuje slovy – pustíme tam kocoura – jenomže ten doma nebyl. Před několika měsíci odešel do věčných lovišť a já zůstal sám, jako kůl v plotě.
Nejdřív mě napadlo, nastražit na myšku pastičku a chytit ji dřív, než se u mě natrvalo usadí. Pak jsem ji poprvé uviděl. Malá tmavá očka, vousky a kulaté uši. Radostné pohyby. Místo pastičky jsem jí tedy nasypal na talířek sušenky. Do rána zmizely.
Od toho dne se ve mně cosi změnilo. Z predátora jsem se stal chovatelem nového domácího mazlíčka. Když ho v noci slyším, cítím jen uspokojení a pohodu. Připadá mi, že i ona mě registruje a ztrácí plachost.
Mám cíl. Dokázat, aby mi žrala z ruky. Ale jak ji přivolat? Na čičí to nefunguje, i když se mě jedna známá snažila přesvědčit, že tahle myš je vlastně můj reinkarnovaný kocour.
Jen jedno mi dělá trochu starosti. To když se noční škrábání ozývá na spodní straně matrace, na které ležím. Vlastně na tom není nic divného. Je přeci známé, že domácí mazlíčci rádi spí v posteli se svými pány. Možná si časem zvyknu i na to. Jako na železnou košili.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
