Zdena Kolářová: Stará škola

Nedávno jsem ji potkala zase. Už tam nepracuje. „Byla to strašná zkušenost,“ řekla mi. „Uklízela jsem v dívčí části. Všude byl takový binec… věci na zemi, rozkopané boty mezi prádlem. Nedala se tam prakticky umýt podlaha, protože se všude něco válelo. Nepřejte si vidět dívčí sociální zařízení. Tak jsem na konci školního roku odešla.“

Poslouchala jsem a hlavou mi kmitla vzpomínka na dobu, kdy mi bylo patnáct, v pardubickém domově mládeže mě přiřadili ke čtveřici mých budoucích spolužaček a do ruky dali itinerář pobytu v tomto zařízení.

Každý den ráno úklid v podobě ustlání postelí, zametení podlahy, na stolech nesmělo být nic. Před Vánocemi vydrátkování pokojových parket a vyklepání koberce zvaného buklák na domovním dvoře.

Vše se hodnotilo barevnými kolečky na nástěnce a podle toho, jak tabulka vypadala, vypadal i společenský život obyvatelek pokoje. Pokud tam byla barva červená, mohly jsme v sobotu tak akorát koukat z okna, neboť vycházky se nekonaly.

Takže jedinci se sklonem k bordelářství velmi rychle pochopili, že tudy cesta nevede. Pokud měli delší vedení, kolektiv je hned usměrnil a velmi rychle ovlivnil změnu jejich postoje. Upřímně… při všech těch úklidových činnostech jsme se taky dost vyblbli. Byla to docela dobrá metoda jak pochopit, že i úklid a řád jsou součástí dospělého života.

Jen si nedovedu představit, že by dnešní maminky snesly, aby si jejich dcerunka zlomila při úklidu vlastního nepořádku gelový nehet. Nebyl by to útok na osobní integritu? Nebo dokonce šikana? Co myslíte?