Zdena Kolářová: Léčení na dálku

Nepleťte si prosím časté návštěvy s hypochondrií. Chození po doktorech mě netěší. Pokaždé žasnu, když doma studuji lékařskou zprávu, jak doktoři ve změti číslíček poznají, že pacient má ztvrdlá játra, zánět žlučníku nebo nějakou trampotu se srdcem.

Velkou oporou pro mne bylo, když jsem procházela léčbou vážného onemocnění, že jsem mohla se svým lékařem mluvit. Zeptat se, co se bude dít, a o kousek zmenšit své obavy.

Dobře to dopadne, opakovala jsem si, když se objevily noční můry. Řekl to přece doktor a ten to musí vědět. Chci tím říct, že role lékaře je v péči o pacienty nezastupitelná. Nejen proto, že jim předepíše prášky.

A teď si představte, že jsem nedávno četla inzerát, že jakási soukromá společnost nabízí 24hodinovou péči po telefonu. Prostě zavoláte, řeknete, co vás trápí a hlas na lince vám poradí, jak se máte léčit.

Řeknete třeba: „Mám na zádech pupínky a hrozně to bolí.“ Jaká asi bude odpověď? „Pane, může to být kopřivka, přílišné opalování nebo pásový opar. Vyfoťte to.“

„Jsem doma sám, na záda si nedosáhnu a nemám chytrý telefon,“ odpoví pacient. „Tak si vezměte paralen a ráno navštivte lékaře.“

Dovedu si představit, že leckde mají vysavač, který zapnou, když jdou nakupovat. Po návratu stojí chytrý pomocník ukázněně na svém místě a je hotovo. Ale doktor? Myslím, že ten, který je hoden tohoto označení, by na podobný způsob léčby nikdy nepřistoupil. Doufám, že pacienti také ne.