Zdena Kolářová: Postelový typ

Jen narovnat celodenním trapem rozladěné kosti a pomalu se propadat do nevědomí.

Pohodlnou postel si vychutnávám asi proto, že jsem celé mládí spala na obývákovém gauči. Byl sice krásný, ale nepohodlný až bůh brání.

Ostatně ve svém životě jsem spala v mnoha postelích… internátních, hotelových, chatařských, ale ten gauč byl, pokud se pohodlí týká, nejhorší.

Časem jsem vybavovala svou ložnici všelijakými lůžky. Jednu dobu byly v módě hodně nízké postele, z nichž obtížně vstával i vytuněný sportovec, natož pak já. Ale líbila se mi, tak jsem si ji koupila.

Když moje artrotická kolena začala při ranním vstávání slyšitelně vrzat, rozhodla jsem se, že si koupím postel novou, která bude více odpovídat mému věku a kondici. „Co blbneš,“ říkala mi kamarádka, když zjistila, že jsem si pořídila i polohování, „na to máš snad ještě čas.“

Ale to už se skřítek Naschválníček chechtal poblíž. Nevím, jestli mi podrazil nohy na schodech on, nebo to způsobila  moje nemotornost, ale následoval odvoz do nemocnice, dvě operace a návrat domů s velmi omezenou existencí.

Položili mne do postele, zavrčeli dálkovým ovladačem, zvedli polámanou nohu do výšky, tak jak doporučili lékaři, a já jsem se mohla pohodlně propadnout do říše Morfeovy.

Pár týdnů jsem jenom spala a vůbec nevnímala, co se kolem mne děje. A těšila jsem se na ráno, kdy mi zvedli druhou část postele za zády a já posnídala na pidistolečku v posteli jako hraběnka. Rozmašírovaná noha i ruka bolely někdy ukrutně. Ale jinak se mi ten čas uzdravování líbil.

Vždyť říkám… jsem postelový typ. Hezký den.