Začínal jako autor reportáží o zvířátkách, teď je Jakub Szántó oceňovaným válečným zpravodajem

Reportér Jakub Szántó byl jedním z hostů letního cyklu na hradě Rožmberk. Na snímku s kastelánkou Andreou Čekanovou
Reportér Jakub Szántó byl jedním z hostů letního cyklu na hradě Rožmberk. Na snímku s kastelánkou Andreou Čekanovou

Na region Blízkého východu a také Afriky se dlouhodobě zaměřuje reportér Jakub Szántó. Zprostředkovával informace z mnoha mezinárodních krizí, věnoval se čečenské válce, pirátství v Somálsku nebo revoluci na Ukrajině.

„To tíhnutí k tomu vidět revoluci mám v sobě asi i proto, že jsem jako dítě pobýval v Sovětském svazu a tu naši revoluci jsem sledoval na obrazovkách tehdejší sovětské státní televize. A teď mě prostě nepřestává překvapovat, kam je možné se dostat, když se člověk snaží,“ říká.

Jakub Szántó má titul doktora filozofie, vystudoval moderní dějiny. Novinářem se stal podle svých slov vlastně náhodou, když hledal práci a kamarádka mu řekla o volné pozici v televizi.

Začínal na soukromé stanici, kde připravoval poměrně specifické reportáže. „Dělal jsem takové ty veselé tečky, roztomilé králíčky na konci zpráv. Myslel jsem si, že budu zachraňovat hladovějící děti, a dělal jsem tohle. Spočítal jsem, že jsem takových reportáží natočil asi tři sta,“ směje se.

Postupem času se ale stal zahraničním zpravodajem. Od roku 2013 pracuje pro Českou televizi na Blízkém východě. Je u konfliktů, válek a revolucí. „Pro tuhle práci je nutná odvaha, zvědavost jako vždycky v novinařině a samozřejmě i flexibilita, protože málokdy se podaří to, co je naplánováno. Na konfliktních místech musí člověk během chvilky udělat tisíc rozhodnutí,“ popisuje.

Novinář už není nedotknutelný

Jeho práce samozřejmě přináší i nebezpečí. „Povaha konfliktů se mění, už to není jako dřív, kdy byl novinář nedotknutelný. Jsou skupiny, třeba Islámský stát, které nás naopak berou jako známé západní ksichty, které lze využít. Česká televize ale poskytuje dobré zázemí, máme perfektní vesty, přilby, absolvujeme mezinárodní výcvik,“ připomíná Jakub Szántó.

Blízký východ označuje za neuvěřitelně zajímavý a barvitý region, kudy procházejí dějiny. „Výborně se tam jí, lidi jsou strašně milí, ale blbé je, že jsou divocí a jejich představa politiky je trochu jiná než naše, a proto se tam dějí tyhle věci,“ komentuje.

„Já mám prostě Blízký východ rád. Ne kvůli tomu střílení, málokterý novinář tam jezdí kvůli nějakému adrenalinu. My chceme říct, co se tam děje. Když je válka, neznamená to, že se koloběh života zastavil. Lidé se stále zamilovávají, děti chodí do školy a tak dále,“ dodává.

Zároveň si Jakub Szántó myslí, že novinář musí zůstat člověkem. „Nejsem robot, nedokáži točit o zraněných a mrtvých dětech, nejsem odolný vůči utrpení, pekelně se vytáčím, zvlášť od té doby, co mám děti. Myslím, že emoce tam patří, že v reportáži je stejně důležité, kolik lidí odněkud uteklo jako utrpení jedné konkrétní matky,“ připomíná.

Účinný prostředek, jak lidem v konfliktních zónách pomoci, vidí právě ve své práci. „Smysl má to, co dělám se svými kolegy, že ten svět ví, že tady jsou nějaké děti, které musely někam utéct. Nebo tím, co řeknu, můžu třeba pomoct k tomu, že ministr podepíše mezi štosy papírů rozvojovou pomoc na další rok,“ vysvětluje.

Jakub Szántó se ale nezaměřuje jen na válečná témata. Nadchla ho například cesta do Afriky za reportáží o přemnožení slonů. „Tohle mě bavilo, protože si myslím, že se k naší krásné planetě chováme špatně a zrovna ten management zvířat ovlivnit můžeme. Bylo to úchvatné natáčení, ale i tady jsme měli za sebou chlapa s kalašnikovem, protože ten slon se občas rozběhne,“ vzpomíná.

Za svou práci získal Jakub Szántó několik novinářských cen, je také držitelem Magnesie Litery za knihu Za oponou války. „Pro ceny to nedělám, ale jsem chlap, takže když mi někdo na pyžamo připne metál, budu s ním pochodovat po ložnici. Nemám to tak, že bych sbíral ceny, ale zároveň jsem hrozně hrdý a pyšný, že jsem je dostal,“ uzavírá.

Spustit audio

Související