Věra Nosková

Na maloměstě v době komunismu se odehrává povídka spisovatelky Věry Noskové. Vypráví o hledání důstojného místa v životě i v nepříliš funkční rodině a těžkostech dospívání.

Jasně. Jen si to všude napatlej, třeba i na hlavu, říká matka ironicky tříletému synovi, který šeredí s krupičnou kaší.

Také druhý synek, Tom, uměl číst, ještě než šel do školy. Nedalo se tomu zabránit. Odmítněte odpovědět dítěti na prostou otázku: A jak se jmenuje tohle písmenko?

O uličních výborech KSČ, nedostatkových mandarinkách, sametové revoluci a také vztahu dominantní ženy a jejího muže „podpantofláka vypráví ve své povídce Věra Nosková.

Jsme na Kavkaze v Gruzii. Čtyři malé vesnice pod společným názvem Ušguli leží ve výšce 2200 metrů nad mořem v kraji Horní Svanetie. Na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary.

Mám slabost pro botanické zahrady, navštěvuji je raději než ty zoologické. Nejúžasnější jsem viděla se synkem fotografem na Jávě, ve městě Bogor.

Jezdíme po Gruzii křížem krážem, touláme se po Tbilisi, nakupujeme potraviny a sem tam jíme v restauracích a skládáme si přitom, byť povrchní, obraz Gruzie.

Je velký rozdíl mezi organizovanou krátkou dovolenou a třeba dvouměsíčním cestováním na vlastní pěst.

Mám se přemístit z gruzínského hlavního města do metropole v Arménii, Jerevanu. Vlamuji se s velkým těžkým batohem do kupé ve vlaku, v němž mám strávit noc.

Po osmihodinovém letu jsme se synkem přistáli v gruzínském Tbilisi. Lidé jsou tu pobožní, směrem ke kostelu se křižuje každý, i taxikář, který kvůli tomu pustí volant.