Věra Nosková: Jiný kraj, jiná jídla a jiné chutě
Jezdíme po Gruzii křížem krážem, touláme se po Tbilisi, nakupujeme potraviny a sem tam jíme v restauracích a skládáme si přitom, byť povrchní, obraz Gruzie.
Překvapuje nás velké množství rozpadlých domů v Tbilisi a vlastně kdekoli, naklánějí se na stranu, odlamují se od vedlejšího domu, jsou ohnusnělé a nebezpečné, jejich statika je pod vší kritiku. V některých kdosi bydlí, suší se tu vyprané prádlo.
Osud těchto polovičních zřícenin zřejmě nikdo neřeší. Nejen na tom je vidět, že Gruzie je špatně spravovaný stát. Nejen že se tu netřídí odpad, ale nedají se do obchodu ani vrátit skleněné lahve od piva. Všechno se hází do společného odpadu.
První dny mě zmátlo výstavní voňavé ovoce včetně granátových jablek, libovala jsem si nad snídaněmi v Mestii u naší hostitelky, báječné Nanu, bývalé lékařky, která pekla moc dobrý domácí chléb a dělala domácí jogurt, první jídlo v hospodě byly malinké hříbečky pečené na másle.
Jenže další jídla v restauraci už byla vlastně zkažená. Přírodní řízky z větší ryby ve tvaru typických podkov byly vysušené až spálené, a bylo po nich těžko. Další zkažené a opět vysušené jídlo, asi šest malých kousků vepřového a vyschlé opečené brambory zjevně zavinily rozhašení našich útrob, trpěli jsme celý týden.
Nahlíželi jsme i do talířů spolustolovníků a bylo zjevné, že místní kuchyně nezná vypečenou voňavou šťávu nebo různě obohacené omáčky, všechno je suché jak troud. Ale třeba jsme měli smůlu a především domácí strava je tu chutná jako téměř všude na světě.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
