Věra Nosková: Momentka z Tbilisi
Po osmihodinovém letu jsme se synkem Jirkou přistáli v gruzínském Tbilisi. Je tu spousta prastarých kostelů, Gruzíni přijali křesťanství už někdy ve čtvrtém století. Lidé jsou tu pobožní, směrem ke kostelu se křižuje každý, i taxikář, který kvůli tomu pustí volant.
Kvůli covidové pandemii byla zakázána městská doprava, nahrazují ji tedy četné taxíky, naštěstí jsou velmi levné. Nízké částky se platí i za dopravu mezi městy v takzvaných maršrutkách, což jsou malé autobusy, tam podle logiky úřadů zřejmě vir nemá přístup.
Je tu ve všem volněji, lidé jsou vynalézaví, stát po nich zřejmě tolik nejde. To se nám líbí.
Nenávidí homosexuály, nedávno tu zabili kameramana televize, když s křesťanskou „láskou“ napadli jejich průvod hrdosti. To se nám nelíbí.
Mladé Gruzínky nosí téměř všechny džíny a legíny, módu neřeší, převládá u nich černá. Starší ženy nosí pestrobarevné rozevláté šaty.
Proticovidová opatření Gruzínci ignorují, roušku mají v kapse a navlékají ji, jen když vidí policajta, který ji má vzácně také.
K cizozemcům jsou pozorní a pomáhají nám, „Čechoslováky“ mají rádi i když páchneme ateismem.
Ve vinárně hrají na kytary tři mladí muži jako čerti s anděly a ženské vyskočí od stolu a tančí, třesou břichem, boky, ruce vztažené k nebi.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
