Věra Nosková: Nejsou lidi

Hledám tedy parťačku, parťáka. Můj muž nikdy nikam nechce, má svůj program. Mám kamarádky, ale čtyři z nich mají velkou nadváhu, jsou pohodlné, moc toho neujdou.

Jeden kámoš mi tvrdí, že chlap nemá vejletovat, ale má držet v ruce vercajk nebo pivo. Mám i další přátele, chtějí si ale povídat jen v hospůdce.

Martina žije daleko a do lesa nemůže, protože je silná kuřačka, hrozí pokuta nebo i požár. Barbora se musí od rána do noci starat o starou dezorientovanou matku. Nataša buď pečuje v zoo o velké plazy nebo cestuje po světě. Alenka musí věčně hlídat vnoučata.

Synům je jednodenní výlet málo, chtějí někde přespávat pod širákem, tahají s sebou spacák, karimatku, stan. Já se ale nechci tahat s bagáží a chci usínat ve své posteli.

Přivolávám vzpomínky na dětství, kdy stačilo zazvonit u kamaráda vedle v domě a říct: „Jdeš ven?“ „Jasně že jo,“ řekl kamarád a zaklapnul sešit s rozepsaným úkolem.

Bydleli jsme na konci Strakonic, k lomu Kalný vrch a k řece Otavě jsme dorazili za deset minut. Běželi jsme loukou a před námi uskakovali zajíci a plašily se koroptve...

Já a mí známí jsme už většinou v důchodu. Máme teoreticky víc času, než když jsme chodili do školy. Tak ráda bych zazvonila na kamarádku, která se doma otravuje, a řekla bych jí: Jdeš ven? Jo. A vypadly bysme k Otavě s klíčema na krku.