Věra Nosková: Noční vlak

2. prosinec 2021

Mám se přemístit z gruzínského hlavního města do metropole v Arménii, Jerevanu. Vlamuji se s velkým těžkým batohem do kupé ve vlaku, v němž mám strávit noc. Je v něm už vyplašená křehká stařenka.

Představuji se jí a říkám, odkud jsem, ona se též představuje, jmenuje se Jekatěrina. Mluvíme rusky.

Ze sedadel se dá vytvořit primitivní lůžko, k dispozici jsou dvě prostěradla, druhým se přikrýváme a povlak na polštář. Je po jedenácté, tak uléháme, sundávám si džíny a navlékám legíny. Přichází průvodčí a zkoumá jízdenku, pasy i covid pas, dlouho a důkladně. Usínáme.

Jekatěrině zvoní mobil, volá jí dcera a ptá se, jestli už jedeme. Jedeme, jedeme, uklidňuje ji tenkým hlasem stařenka. Usínáme.

Budí nás pohraničníci Gruzíni. Zkoumají důkladně naše pasy, můj si nevěřícně prohlížejí, mám tam razítka z Thajska, Vietnamu, Indonésie, Srí Lanky, Tanzanie, Anglie a Švýcarska. Konečně jsou pryč.

Usínáme. Budí nás arménští pohraničníci. K našemu znechucenému úžasu nám kamsi odnášejí naše pasy. Stařenka Jekatěrina volá dceři, aby se jí svěřila se svými obavami. Neklidně znovu usínáme.

Po půl hodině nás budí Arméni, přinášejí pasy. Spokojeně usínáme. Zvoní mobil. Stařence volá dcera a táže se, jestli už nám vrátili pasy. Vernulis, říká věčným buzením týraná stařenka. Beru si prášek na spaní a spím až do půl sedmé.

Pak už se začnu převlékat do džínů, umyju se v umývárně a vyhlížím Jerevan a kamaráda, s nímž jsme zatím komunikovali jen elektronicky. Stojí na peróně, nahodí si na záda můj baťoh a vyrazíme.

autor: Věra Nosková | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související