Věra Hlaváčková: Nevděk
Vím bezpečně, čím bych nechtěla být. Nechtěla bych být počasím. Počasí se nikdy nikomu nezavděčí. Ráno vstáváte, vykouknete z okna a už máte špatnou náladu.
„Sakra, zase prší…..to snad nééé, další tropickej den nepřežiju…..to sucho nás jednou zabije…..já se z té zimy zblázním.“ Počasí okamžitě rozdá karty.
Ted když máme ve svých chytrých telefonech aplikace předpovídající počasí po hodinách, je to ještě horší. Díváme se do mobilů a nadáváme – jak to, že prší, už dávno mělo přestat. Dnes mělo být slunečno, 30 stupňů a zase nám lžou. Frustrující.
Já jsem šťastná, že žiju v pásmu, kde se střídají roční období. Miluju jaro, kdy se všechno zazelená, podzim s jeho barvami, těším se na letní dny a zima do Nového roku se dá taky přežít, pak se trochu vleče, ale je zase na co se těšit.
Představa, že bude celý rok léto, horko, slunce. Nebo osm měsíců sníh a mráz, je pro mě nepředstavitelná. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří si na počasí stále stěžují a nechají si tím pokazit náladu.
I když letos jsem si mnohokrát vzpomněla na úžasného pana Kemra a jeho slavnou větu z filmu Na samotě u lesa. „Chčije a chčije a chčije“
Ale loni bylo zase sucho, pomyslí si počasí, takže letos jsme to dohnali. Vy nevíte, co je to vděk.
Co mají říkat chudáci Angličané, tam prší téměř každý den a lidé se s tím naučili žít. A co teprve výš na sever. Tam mají jedno velice moudré přísloví. „Neexistuje špatné počasí, jste jenom špatně oblečeni.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
