Věra Hlaváčková: Identita
Vstávat brzy a jít k zubaři, mi připadá jako jeden z nejhorších scénářů začátku dne. Jedete trolejbusem a každou zastávku se přemlouváte, abyste zůstali a nevystoupili. Takže už TAM přijedete naprosto vyčerpaní.
V čekárně jsou lidé na tom evidentně stejně. Všichni se bojíme.
A všichni máme na obličeji roušky, takže stěží poznáte muže od ženy, natož známou tvář. Musím si sednout ob jedno sedadlo, abych dodržovala rozestupy. A to je škoda, protože tam sedí mladý, pohledný chlapík a sednout si vedle něj, by nebylo po ránu špatné.
Když se otevřou dveře ordinace, je to směsice doufání, že konečně přijdu na řadu, a hrůza z toho, že už na řadu přijdu.
Paní vyklopýtala a radostně se usmívala, že už to má za sebou, když vtom se zděšeně lekla a začala se nám omlouvat. „Promiňte, já si hned nasadím roušku.“
Nervózně ji hledá. „Asi jsem ji nechala v ordinaci. Promiňte, prosím vás.“ Je vyděšená. Dívám se na ni a je mi jí skoro líto. „Ten covid nás naučil štítit se jeden druhého, co?“ řeknu do ticha.
A ten mladý muž vedle mě povídá: „Nám se v covidu narodilo dítě. Byl jsem v porodnici s rouškou, kolem zdravotníci, doma s rouškou, prarodiče a všichni příbuzní zahalení, takže naše dítě ani neví, jak vypadáme.“
Snažím se o humor a pronesu. „Tak to vás nakonec váš potomek někde v davu ani nepozná, co?“ Zasměje se. „No, možná né, ale má to i výhodu - kdokoli cizí ho může vzít do náruče a on nepláče. Hlavně, když má roušku.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
