Jiří Březina starší: Den bez aut
Nedávno jsem zjistil, že mi auto obrůstá mechem. Parkuju venku a ve škvírách skrytých slunci se objevují sotva viditelné zelené nitky. Velkou ránu ujetým kilometrům dal covidový rok, ale už před ním jsem startoval auto málokdy.
Nebylo to tak vždycky. Pamatuji se, že před lety jsem do auta sedal skoro automaticky, jen jsem vyšel z domu. Cesta do zaměstnání, do supermarketu, někoho odvést, něco přivézt, na něco se podívat, něco zařídit ... a o víkendu jsme jeli sto kilometrů za město, abychom tam pěšky ušli slabých patnáct.
Auto láká vzhledem i výbavou a každý kluk vám potvrdí, jak je řízení zábavné. Vlastnictví tak úžasného stroje zvedá naše sebevědomí, jak naznačuje třeba tělesná výška řidičů vystupujících z těch největších aut. A bojím se, že u nás přidala autům popularitu i podoba a ceny veřejné dopravy.
Všechno svádí k tomu, abychom každý plán začínali úvahami „jak tam pojedu/dojedu“ a „kde tam zaparkuju“. Auta nás chytla a jejich výhody nám zakryly jejich stinné stránky. Nejen zkažené ovzduší, ale i deformované prostředí měst, půdu pohřbenou pod parkovišti a dálnicemi a také masový úpadek tělesné kondice.
Musím přiznat, že mě ke změně pohledu nevyburcovala ekologie, ale právě ta tělesná kondice. Přesněji nekonečné bolesti zad. Vyzkoušel jsem prášky, cvičení i výměnu matrací, ale záda bolela čím dál víc.
Pak jsem zašel do kolárny a zpod prachu na mě vyčítavě koukalo moje staré kolo. Otřel jsem z něj prach a teď, po dvaceti letech, mě záda bolí jen opravdu výjimečně.
Moje plánování teď začíná úvahou „jak to zvládnu na kole“. V ucpaném městě nejsem proti autům o mnoho pomalejší, zaparkuju všude a odvezu i náklady, pro které bych dřív startoval auto.
To auto, které mi teď obrůstá mechem.
Související
-
Jiří Březina starší: Mobilní stigma
V životě se řídíme mnoha nepsanými pravidly, která nám pomáhají vyvarovat se trapasů.Tahle pravidla mají ale slabinu: jak se objeví novinka, vzniká problém.
-
Jiří Březina starší: Poštolky na našem okně
Když jsme se před rokem loučili s poštolkami, které nám na okenním parapetu vyvedly sedm mladých, moc jsme si přáli, aby to nebylo naposledy. A přání se nám vyplnilo.
-
Jiří Březina starší: Sekání trávy
Letošní rok je nezvykle bohatý na srážky. Nezvykle jen z pohledu posledních let. Jinak jde spíš o rok normální, kdy se horka střídají s bouřkami a má smysl chodit na houby.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
