Jiří Březina starší: Den bez aut

22. září 2021

Nedávno jsem zjistil, že mi auto obrůstá mechem. Parkuju venku a ve škvírách skrytých slunci se objevují sotva viditelné zelené nitky. Velkou ránu ujetým kilometrům dal covidový rok, ale už před ním jsem startoval auto málokdy.

Nebylo to tak vždycky. Pamatuji se, že před lety jsem do auta sedal skoro automaticky, jen jsem vyšel z domu. Cesta do zaměstnání, do supermarketu, někoho odvést, něco přivézt, na něco se podívat, něco zařídit ... a o víkendu jsme jeli sto kilometrů za město, abychom tam pěšky ušli slabých patnáct.

Auto láká vzhledem i výbavou a každý kluk vám potvrdí, jak je řízení zábavné. Vlastnictví tak úžasného stroje zvedá naše sebevědomí, jak naznačuje třeba tělesná výška řidičů vystupujících z těch největších aut. A bojím se, že u nás přidala autům popularitu i podoba a ceny veřejné dopravy.

Všechno svádí k tomu, abychom každý plán začínali úvahami „jak tam pojedu/dojedu“ a „kde tam zaparkuju“. Auta nás chytla a jejich výhody nám zakryly jejich stinné stránky. Nejen zkažené ovzduší, ale i deformované prostředí měst, půdu pohřbenou pod parkovišti a dálnicemi a také masový úpadek tělesné kondice.

Musím přiznat, že mě ke změně pohledu nevyburcovala ekologie, ale právě ta tělesná kondice. Přesněji nekonečné bolesti zad. Vyzkoušel jsem prášky, cvičení i výměnu matrací, ale záda bolela čím dál víc.

Pak jsem zašel do kolárny a zpod prachu na mě vyčítavě koukalo moje staré kolo. Otřel jsem z něj prach a teď, po dvaceti letech, mě záda bolí jen opravdu výjimečně.

Moje plánování teď začíná úvahou „jak to zvládnu na kole“. V ucpaném městě nejsem proti autům o mnoho pomalejší, zaparkuju všude a odvezu i náklady, pro které bych dřív startoval auto.

To auto, které mi teď obrůstá mechem.

autor: Jiří Březina starší | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související