Jiří Březina starší: Poštolky na našem okně
Když jsme se před rokem loučili s poštolkami, které nám na okenním parapetu vyvedly sedm mladých, moc jsme si přáli, aby to nebylo naposledy. A přání se nám vyplnilo, letos jsme je tam měli zas.
Nevrátil se ale stejný pár, jak by se dalo čekat. O tu bedýnku za naším oknem se už loni v létě rozpoutal nekrvavý zápas mezi dvěma samečky a vítěz si pak novou usedlost hlídal přes celou zimu. Létal nám na okno skoro denně.
Na jaře vypuklo opakování toho, co už jsme znali. Hlučné námluvy, které střihem přešly do úplného klidu, když poštolčí pár začal sedět na vejcích. Znovu jsme mohli obdivovat souhru rodičů, střídajících se na hnízdě a znovu jsme viděli, jak samička musí přemlouvat samečka, kterému se nechtělo vejce opouštět.
V květnu se vylíhlo opět sedm mláďata, jako loni, ale jedno bylo tak slabé, že bohužel nepřežilo. Zbylých šest se mělo k světu a vyrostli z nich krásní dravci, kteří se v červenci rozlétli do světa. Trochu jsme k tomu přispěli i my, když jsme pinzetou dokrmovali nejslabší mláďata, na která matčina potrava nezbyla.
Pozorovat dravčí hnízdo zblízka je unikátní zážitek. Ve srovnání s minulým rokem bylo hodně věcí stejných, ale zdaleka ne všechny. Například v každé stati o poštolce obecné se dočtete, že sameček mláďata nekrmí, protože jim nedokáže natrhat potravu. Což u nás platilo loni, ale letošní sameček byl tak snaživý, že se trhání potravy naučil, i když při tom nebyl tak šikovný jako samička, nenechal se odradit a krmil spolu s ní.
Nejspíš si nepřečetl, že to vlastně neumí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
