Věncová hora získala své jméno omylem, na jejím vrcholu si opat nechal postavit „dům potěšení“
Jedeme-li z Českých Budějovic do Českého Krumlova, naproti Třebonínu se po pravé straně silnice zdvihá kuželovitá hora. A jedeme-li v opačném směru, máme ji po levé ruce. Jmenuje se Věncová hora, ale vlastně nedopatřením.
Původně byla Hraniční horou, německy Grenzberg, což se zkomolilo na Kranzberg, a to se omylem přeložilo do češtiny jako Věncová.
Poslední opat kláštera ve Zlaté Koruně, vzdělaný milovník umění a věd Bohumír Bylanský, si přímo na jejím vrcholu nechal v letech 1778 a 1779 postavit malinký zámeček, tehdy se mu říkalo lusthauz, tedy něco jako dům potěšení.
Protože hora patřila knížeti Schwarzenbergovi, opat za ním zajel na Hlubokou a vyžádal si ke stavbě ústní povolení. Lusthauz byl zčásti zděný a zčásti dřevěný, obsahoval jídelnu, kuchyni, opatův pokoj s kaplí, pokoj služebníka a stáj.
Opat Bylanský ocenil zejména krásný výhled po velké části jižních Čech a hlavně po obloze. Mohl se zde věnovat svým oblíbeným disciplínám, totiž astronomii a meteorologii, což by ve zlatokorunském údolí tak dobře nešlo. Zámečku si užil pouhých šest let, než byl klášter zrušen.
V lusthauzu na Věncové hoře bydlel nějaký čas knížecí hajný, pak ale budova vyhořela a co zbylo, rozkradli vojáci. Dnes už zbytky opatského zámečku najde jen ten, kdo se dobře dívá. Tu a tam leží kousek cihly nebo střešní tašky.
Podklady pro díl Jihočeské vlastivědy pro Český rozhlas České Budějovice připravil archivář Daniel Kovář.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
