„V pohraničí tvrdošíjně malovali kosočtverec.“ O unikátních českých turistických značkách napsal knihu Marek Šálek

Ať už šlapal po páteřní dálkové trase mezi Blaníkem a Řípem, po některém z běžných, zhruba patnáctikilometrových okruhů, případně si jen na jedno odpoledne odskočil z pracovní cesty, vždy své zážitky zaznamenal. Reportáže z cest v knize s podtitulem „44 tisíc kilometrů tradice“ prokládá faktografickými údaji, rozhovory se značkaři i osobní zkušeností ze značkařského školení.

Řada jeho textů je z jižních Čech. „Jihočeský kraj je velká líheň značkařů, značení tady má tradici, to jsem pochopil velmi záhy. Dokonce bývalý i současný šéf značkařů jsou Táboráci. Tady jsem našel hezké zázemí. I své první značkařské zácviky jsem absolvoval tady,“ vypráví Marek Šálek.

Jak říká, je to velká událost v životě začínajícího značkaře, když mu jeho guru dovolí vzít do ruky štětec a namalovat první značku. „To si každý značkař pamatuje, kde se tento historický okamžik udál,“ směje se, „mě to potkalo u Otavy, když jsme loni v dubnu vyrazili s Honzou Bartošem, předsedou značkařského obvodu Strakonice, proti jejímu proudu. A o čtrnáct dní později proti proudu Volyňky.“

Čtěte také

Smrdět je v pořádku. My chodci se poznáme po čuchu, směje se Jakub Čech, který ušel tisíce kilometrů

Nejen, že za průmyslově vyhlížejícím městem objevil Marek Šálek krásná místa a prima lidi, ale zároveň si uvědomil, že větší práce než samo malování je, jak on říká, prošmikávání zeleně. „Zvlášť u řek. Hlavní značkařská sezóna je totiž v dubnu a květnu, kdy vegetace velmi rychle bují. A je potřeba udržovat značku viditelnou, čili zbavovat její okolí všech možných šlahounů, větví a výhonků,“ popisuje.

K výbavě značkaře patří tedy nejenom barvy a šablona v tradiční dřevěné bedýnce s uchem akorát tak do ruky, ale i zahradnické nůžky, pilka nebo škrabka. Místo pro malování značky se totiž musí připravit. „Pro značení na stromě je nejvhodnější buk. Ten má nejhladší kůru. Jiné druhy stromů jako borovice nebo akát mají kůru zvrásněnou a je nejprve potřeba ji zbrousit,“ vysvětluje novinář a značkař.

První turistické značky na našem území vznikly v roce 1889 a mířily ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Byly větší a v různých oblastech měly v dřevních dobách i různorodé tvary. Například německá menšina v pohraničí „tvrdošíjně malovala kosočtverec“, píše ve své knížce Marek Šálek a dodává: „Kolem Písku zase rebelovali a značili trasy trojúhelníky a jinými barvami. Ale Klub českých turistů byl nesmiřitelný a podařilo se mu dosáhnout toho, co známe dnes, že značky vypadají jedna jako druhá.“

I díky tomu je český systém turistického značení tak propracovaný, jedinečný a oceňovaný. Víte, že už si o něj řekli i krajani v Brazílii? Nebo že si licenci koupili Mongolové? To a mnohem více si poslechněte v rozhovoru s novinářem Markem Šálkem.