Smrdět je v pořádku. My chodci se poznáme po čuchu, směje se Jakub Čech, který ušel tisíce kilometrů

První velký výlet podnikl a popsal na svém blogu Jakubův cestovní deník v roce 2015, šlo o evropské Camino. Dnes už má za sebou třeba Pacific Crest Trail, Continental Devide Trail i Hayduke Trail, o kterém se říká, že je zdaleka nejnáročnější. Kromě těchto transamerických tras chodí dál i po Evropě a v době covidové si obešel republiku.

Když je na cestách, ocenění za něj přebírají kamarádi z branže. Jeden z nich kdysi při děkovačce s úsměvem vzkázal, že až si k nim Jakub pro sošku lva za nejlepší zvuk půjde, ať se předtím umyje. „Když jsem začínal, vyčetl jsem si poučku: It’s ok to stink, tedy smrdět je v pořádku. To je na cestě nevyhnutelné. Člověk se celý den potí, jde v prachu, v plném slunci, nebo je naopak zapařený, protože prší. Tak je holt cítit,“ konstatuje Jakub Čech.

„Je ale fantastické,“ pokračuje, „že u nás to funguje jako u zvířátek. Poznáváme se na dálku po čuchu. Asi to máme nějak zakódované. Na dálku prostě poznáte, jestli vám ten člověk bude sympatický, nebo nesympatický.“

Jak dálkový chodec líčí, on i jeho souputníci se snaží být ohleduplní. „Přeprat si každý den v potoce aspoň to základní, nějak se navečer otřít. Nicméně když se pak snažíte dostat do města, abyste doplnili zásoby, a stopujete, tak každý ochotně zastaví, ale jako první otevře okénko. Asi to musí být silný zážitek,“ směje se Jakub Čech.

Čtěte také

Když máte samopal u hlavy, tak platíte. Ne vždy jsou zážitky v cizině příjemné, přiznává cestovatel Marek Kovář

Potenciální nevěstu prý cítí dobře na deset metrů. „Ale ono to funguje i naopak. Poznáte na dálku také člověka, který jde z města a je vymydlený, navoněný. A nemusí to být ani parfém, stačí aviváž. A není to zrovna příjemné, najednou to do té přírody nepatří a je to rušivý element,“ popisuje.

Jakub Čech za deset let na cestách nachodil po Evropě sedm tisíc kilometrů a ve Spojených státech dalších deset tisíc. „Na počátku cesty chvíli přemýšlíte, pak už jenom jdete, jste. Je to ten nejhezčí moment, který tam člověk zažívá. Když se bavíte s lidmi, co se věnují duchovním věcem, meditují, jezdí do klášterů, tak také řeknou, že nejhezčí je, když se mysl vyprázdní a člověk si uvědomuje jenom sám sebe, nebo pánaboha, chcete-li. Já nemám rád silná slova, ale stává se mi, že jdu po hřebeni a najednou mám takovou radost, že mi začnou tryskat slzy a směju se, intenzivně si uvědomuju, že jsem. A to jsou okamžiky, ze kterých potom čerpám celý další rok,“ říká.

A vůbec mu nevadí, že chodí sám. „Ne nadarmo se říká, že aby člověk mohl být s někým, musí se naučit být sám se sebou. U mě to platí stoprocentně. Předtím, než jsem začal traily chodit, jsem měl problémy udržet dlouhodobé vztahy nebo opravdové kamarádství. A tohle mě natolik změnilo, že najednou mám rodinu, věci do sebe zapadají,“ uzavírá.

Celý rozhovor s oceňovaným filmovým zvukařem a dálkovým chodcem Jakubem Čechem si poslechněte online.