Sami dva v horách, jen s losy, medvědy a chřestýši. Manželé ušli tisíce kilometrů přes Spojené státy
Tereza a Luboš Kopečtí dvakrát přešli Spojené státy. Od jihu k severu po západním pobřeží a pak ještě středem po rozvodí oceánů. Vlastníma nohama tak nachodili kolem osmi tisíc kilometrů. Na Pacifickou hřebenovku (Pacific Crest Trail, 4 200 kilometrů) se vydali v roce 2019, aby překonali manželskou krizi. Stezku kontinentálního rozvodí (Continental Divide Trail, 3 800 kilometrů) zdolali letos na jaře už jako silná dvojice, ve které se může spoléhat jeden na druhého.
„Na Pacifické hřebenovce jsme šli Kalifornií, Oregonem a Washingtonem. Stezka kontinentálního rozvodí vede přes Nové Mexiko, Colorado, Idaho a Montanu,“ vyjmenovává Tereza Kopecká. Na Stezce kontinentálního rozvodí si chodec může vybrat z vícero tras, některé ale byly letos zavřené, a tak se celková délka z obvyklých pěti tisíc kilometrů pro mladé manžele zkrátila.
I tak si ale podle Terezy uvědomili, jak je Amerika obrovská. „Je tam neskutečná divočina. Člověk třeba čtyři dny jde a nepotká nikoho. Jen losy, medvědici grizzly s medvídětem, chřestýše, to, s čím se jinak běžně nesetká. Když se v Čechách ztratíte v lese, vždycky nejpozději za několik hodin narazíte na hospodu. Ve Státech můžete jít několik dní i týdnů a nenarazíte vůbec na nic,“ směje se. „Jsme strašně malinkatí, na té Zemi,“ dodává.
Posluchače takového vyprávění nutně napadne otázka, zda chodci na trailu bojují i s vlastním strachem. „Zvířata většinou nezaútočí bez důvodu,“ odpovídá Luboš Kopecký, „samozřejmě v případě medvědice s mláďaty se člověk nesmí dostat mezi ně, to by byl velký problém. Ale jinak je daleko větší strach asi z lidí okolo.“
Tereza Kopecká slova svého manžela potvrzuje. „U zvířat víme, co můžeme očekávat, jak na nás budou reagovat, když se jim něco nebude líbit. U člověka to není tak předvídatelné,“ dodává.
O zážitcích z cest napsala knížku V horách sNím. Na obálce deníkových záznamů z Pacifické hřebenovky jsou manželé sice v bundách a s velkými batohy, ale v šortkách s holýma nohama. A přitom na sněhu v horách. Trail tedy otuží nejenom duši, ale i tělo. „Na Pacifické hřebenovce jsme měli o dvacet procent víc sněhu, než je průměr,“ líčí Luboš Kopecký, „zima byla ale jen po ránu, přes den bylo kolem dvaceti stupňů, proto ty šortky. A foukalo, proto zase ty bundy.“
Představovat si Pacifickou hřebenovku jako pohodový pochod po náhorní plošině, by ale byl omyl. „V pohoří Sierra Nevada jsme měli převýšení kolem 1500 metrů denně. Šli jsme údolím, snažili jsme se dostat co nejblíž k sedlu, tam zakempovat. Brzy ráno vstát, kolem druhé hodiny v noci, a tak ve tři, když je sníh ještě zmrzlý, se vydat na cestu. Na sedlo jsme se většinou dostali s východem slunce. A pak zase sejít do údolí a pokračovat k dalším sedlu. A tak pořád dokola, byly to tři takové osmidenní cykly,“ popisuje Luboš Kopecký.
Čtěte také
Celá cesta o několika tisících kilometrech trvá poutníkům většinou čtyři až šest měsíců. Tereza a Luboš tento čas trávili jen spolu. Ponorku ale neměli. Jednak prý chodí Luboš rychleji, a tak se Tereza vždy courá kus za ním, zadruhé se pohybovali spíš vysoko než hluboko. „Nejvýš jsme byli na Mount Whitney (4 421 metrů nad mořem), což je nejvyšší hora kontinentálních Spojených států, když se nepočítá Aljaška. Je to sice zacházka z trailu, nějakých 15 mil navíc. Ale když už tam člověk je...“ směje se Luboš.
„Čtyřtisícovky člověka uchvátí,“ doplňuje svého muže Tereza, „na Stezce kontinentálního rozvodí jich bylo několik. Když člověk ráno vychází s tím, že musí zdolat dvě, tak to není úplně jednoduché, ale když tam vydupe, tak je to za odměnu.“
Svůj top zážitek ale vidí Tereza v něčem jiném: „Pro mě bylo nejvíc, že jsme to znovu zvládli spolu. Že jsme se spolu naučili fungovat, tam není prostor pro nedůvěru, lidé si vzájemně maximálně věří, jeden na druhého spoléhají. Ty hory už jsou jenom třešnička na dortu.“
Celý rozhovor s Terezou a Lubošem Kopeckými o jejich zážitcích z trailů ve Spojených státech si poslechněte online.
Související
-
V Maroku jsem byl houbařem, v Mali dirigentem a v Angole gynekologem, směje se cestovatel
Jet do Afriky a poznat tamní přírodu, to je sen kdejakého kluka. Tadeáš Šíma z Prachatic ho skutečně prožil. Jeho cesta trvala sedm měsíců a byla dlouhá 13 tisíc kilometrů.
-
Zbraň nemám, to je pravidlo, říká reportér Jakub Szántó, který jezdí tam, odkud ostatní utíkají
Jakub Szántó je nositelem několika novinářských cen i autorem knih. Lidé ho znají zejména jako zpravodaje na politicky výbušném Blízkém Východě a jako válečného reportéra.
-
Dva architekti a jeden pilot. Jen málo Čechů žije v exotickém Bhútánu, jedním z nich je Matěj Vacek
Matěj Vacek vystudoval architekturu, mimo jiné stavební inženýrství v rozvojových zemích. To ho přivedlo do Bhútánu. Tráví tam už druhý rok života, učí mladé lidi tesařině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.