Zbraň nemám, to je pravidlo, říká válečný reportér Jakub Szántó, který jezdí tam, odkud ostatní utíkají

Jako televizní reportér je vybaven kamerou, mikrofonem a notebookem. Ale co zbraň? „Zbraň nemám. Novinář ji u sebe mít nesmí,“ odpovídá.

„Tohle pravidlo se sice mnohokrát porušovalo v různých konfliktech, ale novinář nesmí být ozbrojený. Pokud by byl, mohl by být považovaný za účastníka konfliktu a příslušníka některé ze stran. Takže novináři, kteří u sebe nosí zbraň a mají v ten moment třeba i oprávněný dojem, že se chrání, ve skutečnosti ohrožují nejenom sebe, ale i své kolegy,“ vysvětluje.

Jak se tedy válečný reportér chrání? „Má v ideálních případech k dispozici speciální ochranný status novináře, aby mohl vykonávat svou profesi. Jinak se ale chráníme velmi často nepravdou, lží, mlžením a vymýšlením si,“ přiznává.

„Těžko totiž můžete člověku, který se podílí třeba na etnických čistkách, popravdě vyprávět, že vaše reportáž je právě o té čistce. To byste se snadno mohli stát jedním z jejích neblahých výsledků,“ vysvětluje Jakub Szántó. „Také se velmi často pohybujeme mezi znepřátelenými zeměmi, nemůžeme říkat, odkud jsme přiletěli a podobně,“ dodává.

Čtěte také

Lidská spravedlnost na všechny nedosáhne, říká vyšetřovatel Vladimír Dzuro, který s kolegy pochytal přes 160 válečných zločinců

K výbavě televizního štábu ve válce ale podle něj rozhodně patří neprůstřelné vesty a přilby. „Ty jsou klíčové, jinak si člověk říká o malér. Koneckonců naší prací je jezdit někam, odkud ostatní utíkají. Ale mít s sebou střelnou zbraň – nehledě na to, jak obtížně by se převážela přes hranice – je zásadním prohřeškem proti mezinárodním pravidlům žurnalistiky,“ připomíná.

Míra rizika, kterou Jakub – coby otec dvou dětí, manžel, syn, vnuk, bratr a tak dále – na svých bedrech nese, je jeho slovy individuální a instinktivně daná. „Nedá se to definovat, každá situace je úplně jiná. Člověk má určité zkušenosti, ale zároveň je strašně důležité dát na instinkt. Já na něj spoléhám opravdu hodně. Žaludek je můj rádce,“ říká.

Existuje podle něj řada situací, kdy má válečný reportér tendenci jít dál a dál. „Ale musí se vždycky ptát, jestli to má smysl, jestli ještě uvidí a natočí něco, co zatím nemá. Jaká je účelnost toho všeho. Kromě toho, že jste v tom vždycky ve dvou…“

Televizní reportér totiž cítí odpovědnost i za svého kameramana. „To jednoznačně,“ potvrzuje Jakub Szántó, jinak též zástupce šéfredaktora zahraniční redakce České televize, „část plánování je sice společná, ale na place, v terénu, je zvykově šéfem reportér. Tam není čas na diskusi. A člověk svými rychlými rozhodnutími jít do ještě většího rizika ohrožuje i svého kameramana. Tohle musí mít vždycky v hlavě!“

Celý rozhovor o konfliktní žurnalistice s Jakubem Szántó, zahraničním zpravodajem, reportérem a moderátorem České televize, si poslechněte online.