Děti se rodí v ideálním nastavení, pak je zkazíme výchovou, vytváříme tlak a závislé vztahy, tvrdí psycholog

„Problém nám dělá připoutanost. K čemukoliv. No, a my se někdy připoutáváme i k libým zážitkům. Závislost jde ruku v ruce s majetnictvím. Když si myslím, že něco mám, že něco vlastním, že je to moje, moje partnerka, můj dům, tak vzniká připoutanost, případně závislost nebo strach z toho, že to ztratím. A už jsme u nelibých emocí. Patří k nim i žárlivost,“ popisuje Lukáš Dastlík.

Lukáš Dastlík|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Ukočírovat intenzivní milostný cit je podle něj těžké, protože lidem se takový stav těla i mysli obvykle líbí. „Z dlouhodobého hlediska je pro nás ale neudržitelné, jestliže rozum a cit nejsou v jednotě,“ říká psycholog.

Za normálních okolností by totiž hlava i srdce měly být v rovnováze. „Pokud nás to ovšem rozhazuje nějakým směrem, rozum a cit chtějí něco jiného, případně zapomeneme přes city na rozum nebo jsme zase jindy strašně rozumní, ale emočně nám to nesedí, tak to z mého hlediska znamená, že jsme ještě nepochopili podstatu problému nebo zážitku. A může nás to úplně vykolejit,“ upozorňuje.

Mít nadhled, odstup a nebýt připoutaný a závislý se podle Lukáše Dastlíka hodí vždy, všem a ve všech druzích vztahů. „To je naše původní nastavení. Dokonce se říká, že děti se rodí jako čistí, klidní zenoví mistři a že se od nich máme učit, než je zkazíme a ony tu schopnost přestanou mít. Právě výchova nás učí vztahování se, mluvíme o druhých polovičkách, druhých půlkách jablka, vytváříme tlak, očekávání, závislé vztahy. Pak nám třeba něco chybí, tak si v nich kompenzujeme své potřeby a tak dále. Ale to už jsou všechno odchylky od našeho původního klidného bytí,“ uvádí.

Čtěte také

Domácí násilí se často rozjíždí na mateřské. Pak následuje začarovaný kruh týrání a omluv, líčí psycholog

Pohled na svět ucelenou osobností, která má odstup a jejíž rozum i cit jsou v souladu, je tedy vlastně pohledem malého dítěte. „Děťátku je vše jasné. Když má hlad, tak si řekne, když má radost, směje se. Nic neřeší. Když malé dítě něco dělá, je v tom plně ponořené. Totéž zvíře. Proto nás tak baví je sledovat, oni jsou plně v přítomnosti, v totálním prožitku. Přestože dělají pořád dokola to samé, ať už pes aportuje, nebo dítě opakuje hru, je to osvěžující a oblažující,“ tvrdí Lukáš Dastlík.

Zároveň si podle něj jedinci, kteří jsou plně v kontaktu sami se sebou, umějí jasně vymezit hranice. „A to je právě to. Ve stavu zamilovanosti, kdy úplně zešílíme a celý svět jde stranou, se ztratí hranice. Já nerozlišuji, jestli je to dobře, nebo špatně, v životě se dějí události, které nás mohou něco naučit,“ nastiňuje.

„A jde o to, jestli si člověk říká: Baví mě to, líbí se mi to a chci to takhle dál. V tom případě je to v pořádku. Holt, když se zamiluje, tak vždycky ztratí všechno, pak se z toho vyloupne, nebo taky ne. Když ho to baví, ať to dělá. Ale někomu to vadí, pořád dokola se zamilovávat a pak se z toho léčit. V tomto případě je dobré si probrat důvody, co se vlastně v tom příběhu, v té osobnosti stalo a stane, že potřebuje, nebo ji to přirozeně vede k tomu spadnout do závislého vztahu,“ dodává.

Pro takové sebepoznání je někdy dobré přizvat třetí osobu. Třeba právě psychologa. Celý rozhovor s Lukášem Dastlíkem si poslechněte online.