V centru Budějovic vznikla v 16. století sýpka, kam si lidé mohli ukládat obilí. Dnes je známá jako Solnice

Solnice, Piaristické náměstí, České Budějovice
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Solnice, Piaristické náměstí, České Budějovice
0:00
/
0:00

Městská sýpka, zbrojnice a solnice. Tři názvy, ale ve skutečnosti jen jedna budova. Stavba na Piaristickém náměstí v historickém jádru Českých Budějovic vystřídala totiž od svého vzniku v 16. století několik funkcí.

„Dneska se používá název Solnice, ale ten není původní. Za dobu své pětisetleté historie navíc budova sloužila jak sklad soli pouze dvacet let,“ připomíná Daniel Kovář, ředitel Státního okresního archivu České Budějovice.

Objekt vznikl jako městská sýpka, a to v první polovině 16. století. Dokládá to například městská účetní kniha z let 1531 až 1532, kde jsou sepsané náklady na stavbu.

„Měla to být zásobárna obilí, které bylo sklizeno na pozemcích města a městských dvorů a také na polích městských podaných a městem buď uskladněno, nebo přímo vykoupeno. V první čtvrtině 16. století totiž došlo k velkému rozšíření městského panství kvůli zakládání rybníků a Zlaté stoky, s tím se nakupila i řada vesnic a zemědělských pozemků, takže najednou vznikly přebytky obilí,“ vysvětluje archivář.

Ostatní domy hořely, sýpka ne

Obilí bylo třeba uskladnit na bezpečném místě zajištěném před nepřáteli a požárem. Ideálním řešením tak bylo postavit sýpku ve městě uvnitř hradeb. „Ve 30. letech 16. století docházelo k jakémusi úpadku dominikánského kláštera, dominikáni byli oslabení, tak se město rozhodlo postavit sýpku na jejich pozemku,“ uvádí Daniel Kovář.

Vznikla zděná stavba, která už tehdy měla pálenou krytinu, takže byla chráněna před ohněm. „Víme, že sousední domy několikrát hořely, ale sýpka zůstala nedotčená. Obilí tam bylo opravdu dobře chráněné,“ dodává Daniel Kovář.

Dokumenty dochované v archivu prozrazují například platby dlaždičům za dlažbu před budovou, kameníkům za ostění oken a dveří nebo staviteli, který stavbu vedl a řídil. Celkové náklady ale není možné vyčíslit, protože některé výdaje nejsou detailně popsané, a proto nevíme, jestli byly za práci na sýpce, nebo jiné stavbě.

Z pozdější doby zůstal mimo jiné rejstřík výpůjček a splátek obilí z let 1550 až 1576. „To je několik po sobě jdoucích knih, které unikátním způsobem představují, jak sýpka fungovala. Měla funkci jakési banky. Kdo obilí měl, mohl ho tam uložit. Také se půjčovalo obilí těm, kdo ho potřebovali na osev,“ popisuje Daniel Kovář.

Obilí se ukládalo do velkých dřevěných beden, které byly rozestavěny ve všech patrech sýpky. „Zvedalo se zvenku jeřábem z vozu, který najel přímo před sýpku. Bedny měly daný objem, což usnadňovalo počítání zásob, a existoval úředník zodpovědný za evidenci zásob a jejich vydávání,“ doplňuje archivář.

Na konci 16. století se sýpka proměnila ve zbojnici. Při své návštěvě města si ji prohlédl i císař Josef II. „Musíme ale přiznat, že Josefova návštěva v 18. století byla jedním z posledních hřebíčků. Ve zbrojnici už tehdy byla v podstatě nepoužitelná veteš a zřejmě i návštěva císaře a jeho důstojníků vedla k tomu, že se nakonec zrušila,“ uvádí archivář.

Posléze byl objekt využíván ještě ke skladování soli, díky čemuž mu zůstal dnešní název Solnice. V loňském roce skončila velká rekonstrukce, při které byl památkově chráněný dům přeměněn na restauraci.

Historii českobudějovické Solnice připomíná magazín Vltavín. Dále pořad přináší nahrávku Čochtan vypravuje, tedy dialog vodníka Čochtana s dívenkou Káčou, a reportáž o takzvaném Čertovu, nebo také Krčínovu, dubu.

Spustit audio

Související