Sto procent našich pacientů zemře, ale my musíme zajistit dobrý konec, říká lékařka paliativní péče
Pokud je těžce nemocný člověk v paliativní péči, bude žít déle a bude mít méně nepříjemných příznaků. To je ověřený medicínský fakt, který zdůrazňuje lékařka Veronika Helešicová, paliatička Centra sociálních služeb Emausy v Českých Budějovicích, vedoucí paliativního týmu jihočeské krajské nemocnice a také lékařka mobilního hospice Ledax.
Jak říká, důležité je vidět člověka, ne jen diagnózu. „V závěru života jsou medicínsky úplně nejdůležitější symptomy. Aby člověka pokud možno nic nebolelo, nebo aby ho to alespoň bolelo tak, že se to dá snést, protože někdy to bez bolestí prostě nejde. Ale současně, aby mu bylo fyzicky dobře,“ popisuje.
A je-li nevyléčitelně nemocnému fyzicky dobře, pak se dá pracovat na kvalitě jeho života i v samém závěru. „Aby byl s lidmi, které má rád, v příjemném prostředí. Ať už je jím nemocnice, domov pro seniory nebo jeho opravdové doma. A podle mě je klíčové i to, aby se člověk mohl podívat zpátky a říci si, že ten život stál za to,“ dodává Veronika Helešicová.
Lidé se většinou také chtějí rozloučit. Ať už ti, kteří odcházejí, nebo jejich blízcí. Možná ale neumějí odhadnout ten správný okamžik, nevědí, kolik mají času, nechtějí předbíhat událostem. Podle názoru Veroniky Helešicové jim v tom mohou pomoct odborníci. „Když už je člověk opravdu slabý, tak většinou víme, že se jeho čas nachyluje. Ačkoli někdy nás pacienti překvapí,“ usměje se.
Čtěte také
Nicméně, podstatné je být k dispozici. „Tedy neloučit se pořád, ale být si pořád nablízku. A říct si možná i to: Vidím, že už jsi unavený, jestli chceš, tak už můžeš jít, já to tu zvládnu... Někdy to je právě to, co nemocný potřebuje slyšet, aby odešel. Stejně tak se nám stává, že nemocný potřebuje, aby ho někdo v poslední chvíli držel za ruku, ale jiný zemře až poté, co všichni odejdou, možná potřebuje svůj klid. Každý to má jinak,“ zmiňuje lékařka.
Otázkou je, do jaké míry umožní dnešní medicína člověku, aby zemřel po svém. „No, to těžko říct, my jsme hrozně bojovní. My jsme se naučili bojovat s nemocí i se smrtí. Ale jak říká předseda paliativní společnosti, všichni lékaři by si měli uvědomit, že sto procent našich pacientů zemře, my to prostě nevybojujeme. Ale musíme zajistit dobrý život a dobrý konec,“ vyzdvihuje Veronika Helešicová.
„A někdy musíme být upřímní,“ doplňuje paliatička, „upřímní sami k sobě, jako lékaři, ale i k pacientům. A říct: My si myslíme, že víc neumíme, že teď jsme bezmocní. Teď už nehrajeme o uzdravení, ale o dobrý konec. Když to řekneme – a je to pro nás těžké, protože pro řadu lékařů je to prohra – tak současně je to přesně to, co pacienti potřebují vědět, aby bylo zřejmé, na čem jsou. A aby věděli, že my je jako lékaři v tu chvíli neopouštíme, že jsme tady pro ně i tak. Aby ty dny, měsíce, možná roky, které jim zbývají, byly dobré. Ale aby i ten konec byl dobrý. Že i tohle je práce medicíny.“
Celý rozhovor o paliativní a hospicové medicíně s lékařkou Veronikou Helešicovou si poslechněte online.
Související
-
Zdravotníci musí zachraňovat umírajícího až do poslední chvíle, změnit to může dříve vyslovené přání
Vyslyšet přání nevyléčitelně nemocného pacienta, pokusit se mu přizpůsobit nemocniční prostředí, být oporou i jeho rodině a blízkým. Takové cíle si klade paliativní péče.
-
Přehnaná péče seniorům neprospěje. Nechte je dělat běžné činnosti, cvičí tak mozek
Takzvanou smyslovou aktivizaci seniorů s demencemi propaguje Hana Vojtová, ředitelka domova seniorů v Prachaticích. Vydala i knihu s tipy na aktivity a paměťová cvičení.
-
Kvůli ošetření není nutné vždy cestovat do ordinace. Zdravotní sestry pomáhají pacientům i doma
Pečovatelství a ošetřovatelství patří mezi služby, které poskytuje Český červený kříž. Pobočku u nás založila Alice Masaryková, a tak agentura domácí péče nese její jméno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.