Ať se nejdřív přejmenuje soudruh Gottwald, řekl tatínek na návrh počeštit příjmení, vypráví historik umění Petr Wittlich
Petr Wittlich je kunsthistorik, emeritní profesor Univerzity Karlovy, autor a spoluautor celé řady monografií, třeba Česká secese, Bohumil Kafka – příběh sochaře nebo Horizonty umění. Narodil se 23. května 1932 v Českých Budějovicích. V nich chodil do obecné školy, měšťanskou školu pak navštěvoval v Táboře a v Táboře a Budějovicích také začal svá studia na reálném gymnáziu.
Rodiče Petra Wittlicha byli divadelníci. Jeho tatínek pro divadlo používal přezdívku Vilský, stejně tak někteří sourozenci, kteří hráli s ním. „Začátkem třicátých let otec založil vlastní divadelní skupinu, která se jmenovala Dobrá opereta. S ní sjezdil celou zem,“ vzpomíná Petr Wittlich.
Se svým občanským příjmením otec kunsthistorika narazil v padesátých letech, kdy byla snaha vymazat všechno, co zavánělo němčinou. „Tehdy se také odehrála taková zajímavá anekdota kolem našeho jména. Soudruzi otci navrhovali, aby si počeštil příjmení. To by nebyl problém, protože používal právě ten pseudonym Vilský, tak se klidně mohl jmenovat tak. Jemu se ale nelíbilo, že na něj tolik tlačí, a řekl jim, ať se nejdříve přejmenuje soudruh Gottwald, pak se přejmenuju i já. A najednou bylo ticho,“ usmívá se Petr Wittlich.
Po válce se Wittlichovi odstěhovali z jižních Čech do Plzně a v roce 1949 pak do Prahy. Tam v roce 1951 začal Petr Wittlich studovat dějiny umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Po jejich absolvování zůstal na fakultě jako učitel. „Nějak jsem tam zostal, takže jsem nakonec učil dějiny umění na filozofické fakultě šedesát let,“ říká jeden z předních odborníků na secesi.
Vzpomínky Petra Wittlicha na dětství a mládí si poslechněte v cyklu Jihočeši.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
