Přátelství se zmijemi, nelehké dospívání bez otce a další vzpomínky důlního inženýra i hudebníka Karla Berana

Život Karla Berana byl pevně spjat s pomezím středních a jižních Čech, s kopci Brd, s krajem mezi Příbramí a Pískem. Většinu pracovního času strávil v příbramských uranových dolech, ať už v kanceláři u rýsovacího prkna nebo pod zemí jako údržbář elektrických strojů.

Dům si postavil v Čimelicích na Písecku, kde také založil zábavovou kapelu, vedl pěvecký sbor a dlouhá léta působil jako varhaník v kostele.

V závěru života žil Karel Beran v písecké Domovince, domově pro seniory evangelické Diakonie, a i tam doprovázel bohoslužby hrou na klávesy. A také sepisoval paměti.

„Narodil jsem se v Praze. Táta ale těžce onemocněl a doktor mu řekl, že musí na domácí stravu. Tak jsme se přestěhovali k jeho rodičům, k Rožmitálu na pokraji Brd. A tam jsem prožil svoje nejlepší mládí,“ vyprávěl pro cyklus Jihočeši, jak se ocitl v kraji, který se stal jeho domovem.

„Já jsem se tam tak sžil s přírodou, že jsem kamarádil i se zmijemi,“ líčil své dětské zážitky. „Mezi Sedlicí a Zálanami, co stála naše chaloupka, byl kamenitý les a tam se vyhřívaly zmije na kamenech. Já jsem mezi nimi chodil, nevšímal si jich a ony si nevšímaly mě.“

Když chodil Karel Beran do třetí třídy, jeho se rodiče přestěhovali do Čimelic. Tam ho také potom zastihl konec druhé světové války. Krátce po ní mu ale zemřel otec, a tak v nelehkých padesátých letech vyrůstal se svým bratrem jen za podpory maminky.

Celé vyprávění pamětníka, důlního inženýra a hudebníka Karla Berana o jeho životě si pusťte v přehrávači výše.