Roman Lisý: Psí rasismus
Rasismus. Téma rezonující ve společnosti většiny sociálních skupin. Tedy alespoň u lidí. Zážitek z nedávné doby, kdy jsem byl svědkem rozhovoru mezi dvěma postaršími pejskařkami, mi vnukl nutkavou potřebu podívat se na samotný rasismus z širšího úhlu pohledu.
Ve zmíněném rozhovoru se totiž rasová otázka objevila mnohokrát. Dámy si mezi sebou během mé přítomnosti vyměnily informace o tom, že pejsci menší rasy jsou úžasní do bytu, větší zase na zahradu k hlídání slepic před kunami. Tmavší rasy že mívají problémy s pouštěním chlupů a světlejší zase s vyčesáváním. Když došlo na zažívací potíže čivavy jedné z dam, raději jsem se urychleně odebral opodál.
Ale zaujalo mě to. Okamžitě jsem si představil situaci, kdy by dámy nedržely svá vytuněná vodítka, ale ruce svých manželů, které po kratším přemlouvání dostaly na pravidelnou procházku parkem. Představa, že by potom rozhovor probíhal podobně, je až trochu děsivá. Uznejte sami.
Vysoký afroamerický manžel jedné z nich by určitě byl výborným hlídačem slepic a nižší světlý Středoevropan spíše gaučovým mazlíčkem. Pokud je i pro vás taková představa těžko stravitelná, proč nadále bez jakékoliv emoce přihlížíme rasismu mezi psy? Jak k tomu přijde třeba takový jezevčík, že kvůli příslušnosti ke své rase zřejmě nikdy nebude tahat lyžaře z lavin nebo sloužit u policie jako rozháněč útočícího davu? Proto vás vyzývám, pojďme tento PSÍ rasismus brát stejně vážně, jako by se jednalo o nás samotné.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
