Rodačka z Budějovic coby Madla zpívala Evropě. Pak ale žila skromně na malé vesnici

Otec Zdenky Sulanové Adolf Hruška byl operní pěvec a ona chtěla být už odmalička zpěvačkou. Na veřejnosti poprvé vystoupila jako šestnáctiletá. Studovala na gymnáziu, poté přestoupila na pražskou konzervatoř a v roce 1937 se objevila před kamerou ve filmu Děvče za výkladem.

Hned nato přišly velmi úspěšné snímky Lízin let do nebe a Lízino štěstí. A už v roce 1940 si zahrála hlavní roli ve filmovém hitu Madla zpívá Evropě. Pak se ale její život dramaticky změnil.

V únoru 1998 natočil se Zdenkou Sulanovou rozhovor redaktor Českého rozhlasu České Budějovice Jaroslav Klíma. Tou dobou herečka už přes dvacet let žila v jižních Čechách, filmovou kariéru nechala za sebou a tady našla si nový svět.

V rozhovoru mluvila například o ústřední písni z filmu Madla zpívá Evropě Ty lesovské stráně. Ta se mezi lidmi udržela, ačkoli protektorátní snímek putoval do trezoru. „Tahle píseň tenkrát něco lidem řekla, něco, co je chytlo za srdce. Brali ji vlastenecky a já jsem ji opravdu zpívala z absolutně věřícího srdce, že se to jednou změní a budeme zase tam, kde dřív,“ komentovala.

Vzpomněla, jak za protektorátu jezdila s divadlem a každé představení končilo tím, že lidé zůstali sedět a chtěli, aby zazpívala Ty lesovské stráně. Zdenka Sulanová to vždy udělala.

Ačkoli studovala herectví, chtěla být hlavně zpěvačkou. „Herectví jsem studovala proto, abych se dovedla na jevišti pohybovat, a pak jsem skloubila tyhle dvě věci dohromady. Při natáčení jsem ale nikdy nepřemýšlela, dělala jsem, co se cítila. Opravdu jsem byla Líza a byla jsem i Madla,“ řekla.

Některé zdroje uvádí, že naposledy se Zdenka Sulanová na plátně objevila v snímku Bludná pouť z roku 1945. Není to tak úplně pravda, protože ji můžete ještě spatřit ve filmu Čtrnáctý v řadě z roku 1975. Tam se znovu potkala s Ladislavem Boháčem, po 35 letech od chvíle, kdy si zahráli v Madle.

Navíc režisér Václav Binovec Bludnou pout' nikdy nedokončil. Po válce ho obvinili z kolaborace s nacisty, Bludná pouť putovala do stoupy a o Zdenku Sulanovou už najednou nebyl zájem.

Plakát k filmu Madla zpívá Evropě na přebalu CD Zavřete oči, přicházejí..., které vydalo nakladatelství Radioservis|foto: Andrea Poláková

Krátce vystupovala v takzvané Činohře 5. května, dva roky hrála v prešovské operetě a zpívala v košickém rozhlase. Když se vrátila do Prahy, vystupovala už jen po estrádách. Poválečná doba pro ni znamenala těžké časy.

Punc "třídního nepřítele" před ní zavřel ateliéry i jeviště. Ovdověla a nakonec se odstěhovala do jihočeských Cerhonic, kde našla svůj klid. Zemřela zde 9. srpna 2004.

Až do poslední chvíle ale hýřila optimismem a jakýmsi vnitřním smířením, jak je slyšet v rozhovoru pro Český rozhlas. „Já mám takový přístup, že cokoliv vás v životě potká, krásného i špatného, tak stojí za to žít,“ zdůrazňovala.

V Cerhonicích na Písecku nakonec žila sama, ale to pro ni nebylo nic nového. „Měla jsem život poměrně těžký, ale nikdy jsme se nikomu nesvěřovala. Sama jsem dovedla všechno překonat, a to mi dávalo sílu, že jsem se s tím dovedla vyrovnávat,“ vyprávěla.

I když se Zdenka Sulanová narodila v Českých Budějovicích a pak bydlela v Praze, nakonec žila velice prostým životem na vesnici. A vyhovovalo jí to. „Prahu jsem měla strašně ráda, ale vždycky jsem tíhla k jižním Čechám. Nedělalo mi žádné problémy odejít na venkov, stejně už je dneska Praha nějaká jiná. Nevadilo mi, že jsem tu neměla komfort a musela třeba chodit pro vodu,“ popisovala s úsměvem.

Nelitovala ani ztracené filmové kariéry. „To, co jsem prožila v životě, tak takové role bych na jevišti nikdy nedostala. Do jižních Čech patřím, opravdu, Praha je zapomenutá, tady jsem šťastná. A až jednou umřu, nechám se rozptýlit támhle v Blatné a budu tady pořád,“ řekla v roce 1998, šest let před svou smrtí.