Puštík bělavý byl v Česku 70 let považován za vyhynulého. Teď je díky vypouštění mláďat zpět v přírodě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Puštík bělavý (Strix uralensis), sova, příroda, les

Sova bojovnice, která dokáže urputně a agresivně bránit svoje hnízdo. To je puštík bělavý. Tento kriticky ohrožený šedobílý pták žije díky projektu ochranářů opět v jižních Čechách na Šumavě.

Puštík bělavý je druhou největší sovou po výrovi velkém. „Dosahuje rozpětí křídel až 120 centimetrů. Je výrazně světle zbarvený, má na sobě podélné tmavší skvrnky, malé tmavé oči. Je to prostě impozantní sova, která se nedá přehlédnout,“ popisuje ornitolog Bohuslav Kloubec ze Správy Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko.

Sovy nejsou nočními ptáky, jak si lidé obvykle myslí. „Jsou soumrační, aktivují hlavně večer za soumraku a ráno před rozedněním. To je období, kdy je i puštík nejvíc aktivní, loví potravu a pohybuje se po okolí,“ vysvětluje ornitolog.

Puštíci hnízdí na konci března nebo na začátku dubna. Námluvy jsou podle Bohuslava Kloubce nápadné tím, že ptáci obhajují svá teritoria hlubokým hlasem. „Lze to slyšet v některých částech Šumavy, za dobrých povětrnostních podmínek se zvuk nese až dva kilometry daleko, takže je poměrně hlasitý,“ popisuje.

Samice sedí na vejcích asi 29 dní, potom zhruba měsíc se mláďata vyvíjejí v hnízdě. V podmínkách Šumavy v polovině května vylétávají z hnízd a pohybují se jejich v okolí v doprovodu rodičů, kteří je ještě asi dva měsíce učí lovit.

Za 15 let vypustili na Šumavu 106 mláďat

Puštíci jsou známí tím, že si urputně brání svá hnízda. Lidé se ale při běžné návštěvě lesa bát nemusí. „Případy napadení člověka jsou známé jen tehdy, když ornitologové lezli na hnízda a pokoušeli se okroužkovat mláďata. V takové situaci opravdu puštíkové dokáží nepříjemně létat okolo a třeba seknout drápy,“ uvádí Bohuslav Kloubec.

Historicky žil puštík bělavý vždy pouze na Šumavě. Jeho výskyt je popsán ve zprávách od konce 19. století. „V tu dobu se vyskytoval v poměrně široké oblasti. Pak z údajů vyplývá, že počátkem 20. století začal ubývat a zhruba okolo roku 1925 jsou poslední záznamy o výskytu. Od té doby byl v České republice sedmdesát let považován za vyhynulého, i když je možné, že několik jedinců přežívalo,“ připomíná ornitolog.

V roce 1990 začal projekt, jehož hlavním cílem byl návrat puštíků do volné přírody. Ochranáři postupně vypouštěli tyto sovy do lesů. „Navrátit se musel vhodný poddruh a takový se nacházel nejblíže na Slovensku. Odtud jsme získali mláďata,“ přibližuje Bohuslav Kloubec.

„Dovezli jsme je do několika zařízení, spárovali, a pokud si páry vyhovovaly a měly mláďata, postupně jsme tyto rodiny umisťovali do voliér na Šumavu. Mláďata si zvykala na prostředí a v období, kdy bylo přirozené, že by mohla opustit rodiče, byla vypuštěna ven,“ dodává.

Tímto způsobem vypustili ornitologové během 15 let do volné šumavské přírody 106 mláďat. „Všechna měla čipy a zhruba polovina z nich i vysílačky. Díky tomu jsme dokázali monitorovat jejich pohyb. Ukázalo se, že se po vypuštění chovají tak, jak mají, loví potravu, dokáží přežít a pomalu se pohybují do větších vzdáleností,“ uvádí Bohuslav Kloubec.

Zároveň ochranáři instalovali mnoho budek a již tři roky po vypuštění prvního mláděte bylo prokázáno zahnízdění v budce. Z monitoringu vyplývá, že v současné době se puštíci bělaví vyskytují zhruba na 60 až 70 teritoriích v celé části Šumavy.

„To je dostatečný počet k tomu, aby puštík bělavý mohl být považován za stabilizovaný druh, který není třeba již dotovat vypouštěním nových mláďat. Také lze předpokládat, že pokud se výrazně nezmění podmínky, tento druh bude i nadále relativně běžnou součástí určitých částí Šumavy. Dnes se vyskytuje především mezi Vimperkem, Volary a Horní Planou,“ uzavírá ornitolog.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související