Může se domov seniorů stát starému člověku skutečným domovem? Co pro to udělat?

Může se domov seniorů stát starému člověku skutečným domovem? U závěrečné otázky předchozího dílu začíná další část Příběhu stárnutí. Co udělat pro to, aby nově příchozí cítil v sociálním zařízení jako doma?

Jak připravit pokoj? Jak zajistit, aby měl na očích i v rukou známé věci, aby se v novém prostředí dobře orientoval? Jak ho u něj „doma“ přivítat? A co takhle uspořádat všechno tak, aby ve svém novém domově uvítal rodinné i profesionální pečující on sám?

Někdo chce pokoj sám pro sebe, jiný je rád za spolubydlícího

Paní Tonka z Příběhu stárnutí si po přesunu do domova seniorů stěžuje, že paní, se kterou ji ubytovali, nevětrá a v noci křičí. Nebylo by tedy lepší, kdyby senioři měli vždy vlastní pokoj?

„Já si tuhle otázku také kladu. Sama bych ráda měla jednolůžkový pokoj, určitě, je to záležitost povahy každého jednotlivce. Na druhou stranu, lidé, kteří k nám přicházejí, jsou většinou ještě zvyklí na velkou rodinu, která žila pospolu, měli více sourozenců. Paradoxně si tedy na společnost někoho dalšího zvykají lépe, než si možná bude zvykat moje generace,“ uvažuje Hana Vojtová, ředitelka Domova seniorů Mistra Křišťana v Prachaticích a vedoucí Institutu smyslové aktivizace seniorů.

Čtěte také

Stěhování do domova seniorů. Jak přesun zvládnout? Co vzít s sebou? Co od zařízení očekávat a co ne?

Lidé, kteří jsou ještě schopni kontrolovat svůj život a netrpí stařeckou demencí, podle ní usilují o vlastní pokoj častěji. „Chtějí mít svůj klid, pohodlí, bezpečí. Já se tedy jednoznačně přikláním k tomu, abychom jim vyhověli,“ říká.

Je ale reálné, aby seniorská zařízení vyšla vstříc všem, kdo si přejí bydlet sami? A je to vůbec žádoucí? „Je to zase individuální. Člověk se určitě na jednolůžkový pokoj dostat může. A když ne hned, tak si na něj počká. Ta možnost vždycky je,“ ujišťuje Hana Vojtová.

„Jsou ale i situace, kdy třeba člověk s demencí raději bydlí s někým. Má pocit, že tam není sám, že kdyby například upadnul, tak někdo zazvoní. To je člověk od člověka,“ líčí ředitelka Domova seniorů Mistra Křišťana v Prachaticích.

„Většinou se snažíme, aby spolu bydleli lidé s relativně stejnou fází demence. Je to lepší, než kdybychom orientovanou ženu dali dohromady s paní s pokročilejší demencí, která se pořád ptá, co bude. Je potřeba o tom přemýšlet. Na příkladu paní Nové vidíme, že to napoprvé nemusí být úplně ideální,“ uzavírá Hana Vojtová.